80 C 173/2025-23 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Žalobkyně se návrhem podaným zdejšímu soudu dne 5. 6. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 34 040,28 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 27. 6. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena distančním způsobem smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr až do výše 16 500 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky a poplatky, a to formou denních splátek, se splatností první splátky dne 27. 7. 2024. Na základě uzavřené smlouvy byly z bankovního účtu žalobkyně prostřednictvím bezhotovostních plateb poskytnuty na bankovní účet žalované následující částky: dne 1. 9. 2024 částka 11 300 Kč, dne 27. 6. 2024 částka 1 000 Kč a částka 4 500 Kč, dne 11. 10. 2024 částka 4 834 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované, a to dotazy příslušným registrům či z předložených výpisů z účtu žalované. Jelikož žalovaná splátky včas nehradila, žalobkyně smlouvu vypověděla, o čemž žalovanou informovala prostřednictvím e-mailu dne 5. 2. 2025. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána předžalobní výzvou ze dne 21. 5. 2025 k uhrazení dlužné částky, nicméně do dne podání návrhu neuhradila ničeho. Žalobkyně tudíž požaduje neuhrazenou jistinu ve výši 16 099,38 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 304,13 Kč, smluvní úrok ve výši 1,07 % denně z nesplacené části jistiny v částce 17 235,04 Kč, a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru za období od 7. 11. 2024 do 5. 2. 2025 v částce 401,73 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení. Jestliže by soud neměl nárok žalobkyně z titulu uzavřené smlouvy za prokázaný, žalobkyně současně navrhla, aby soud rozhodl o jejím nároku na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalované.2. Dne 20. 6. 2025 obdržel soud odpor žalované proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 17. 6. 2025. Žalovaná odpor nijak neodůvodnila a navrhla, aby soud nařídil jednání a věc projednal v řádném řízení.3. Na jednání dne 8. 10. 2025 jednal soud v nepřítomnosti žalované, která se k jednání bez omluvy nedostavila, ač jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno do datové schránky dne 13. 8. 2025, jakož i v nepřítomnosti právního zástupce žalobkyně, neboť ten se podáním ze dne 2. 10. 2025 z jednání omluvil a navrhl, aby soud řízení z důvodu procesní ekonomie nepřerušoval, a tedy pokračoval bez jeho účasti, neboť ji nepovažoval za nezbytnou.4. S ohledem na výše uvedené soud řízení nepřerušil a projednal věc v nepřítomnosti obou účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:5. Dne 27. 6. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr až do výše 15 000 Kč s možností opakovaného čerpání, a žalovaná se zavázala poskytnuté jednotlivé tranše úvěru vrátit a zaplatit příslušenství formou pravidelných denních splátek, a to nejpozději do 19. 12. 2025. Splatnost první splátky nastala dle smlouvy 27. 7. 2024. Smluvní úrok činil 1,066 % denně, poplatek za vyplacení úvěru činil 1,99 % z čerpané částky. V případě čerpání celého úvěrového rámce ve výši 15 000 Kč RPSN činilo 2 309,93 %. V případě prodlení žalované s úhradou byla žalobkyně oprávněna po žalovaném požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Ze strany žalobkyně byly žalované poskytnuty peněžní prostředky dne 27. 6. 2024 ve výši 4 500 Kč a 1 000 Kč, dne 1. 9. 2024 ve výši 11 300 Kč a dne 11. 10. 2024 ve výši 4 834 Kč (přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Ověřená výše měsíčního příjmu žalované měla dle výpisu žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalované činit 10 583 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 4 000 Kč, ostatní zbytné výdaje měly tvořit 1 000 Kč; výše minimálních výdajů žalobkyní byla vypočtena na částku 5 630 Kč. Ve společně hospodařící domácnosti žalovaného měli bydlet dva lidé s příjmem (výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, .). Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátky, žalobkyně uzavřenou smlouvu vypověděla, o čem žalovanou vyrozuměla prostřednictvím e-mailu dne 5. 2. 2025 (e-mail zaslaný do schránky , e-mail, ze dne 5. 2. 2025). Předžalobní výzvou ze dne 21. 5. 2025 byla žalovaná právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 34 040,28 Kč. Z výpisu systému ARAD, dostupném na webu České národní banky, soud zjistil, že v červnu 2024 činila úroková sazba u kontokorentních úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu 19,87 %. Úroková sazba pro veškeré úvěry na spotřebu vyjma kontokorentních úvěrů a kreditních karet činila 8,90 % (Export ze systému ČNB ARAD).6. Na základě shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba na zaplacení částky v celkové výši 34 040,28 Kč s příslušenstvím byla podána po právu jen z části.7. V řízení bylo prokázáno, že dne 27. 6. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena shora uvedená smlouva o revolvingovém úvěru (§ 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník /dále jen „o.z.“/), na jejímž základě žalobkyně poskytla v prospěch žalované peněžní prostředky, žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky a poplatky. Zároveň však soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 1,066 % denně, tedy 389,09 % ročně, a RPSN ve výši 2 309,93 % ročně. Z přehledu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v červnu 2024, činil úrok u kontokorentních úvěrů poskytovanými bankami, které soud považuje jako typ úvěrů, u který je statistika zveřejňována ČNB, jako nejbližší pro porovnání s revolvingovými úvěry, průměrně 19,87 % ročně a úroková sazba pro spotřebitelské úvěry vyjma kontokorentních úvěrů a kreditních karet 8,90 % ročně. Tedy je vidno, že sjednaný úrok dosahuje 19,5 násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke kontokorentním úvěrům, 43 násobku v poměru k úvěrům na spotřebu obecně (bez kontokorentních úvěrů a kreditních karet). Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků z prodlení je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 o.z. absolutně neplatné. Jelikož se jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru, nelze takové ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud tedy posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j. 22 Co 61/2022-40, a rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j. 19 Co 102/2022-61).8. S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a žalované byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 16 099,46 Kč (výrok I.) jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o.z.). Žalobkyně sama v podaném návrhu sdělila, že žalovaná dosud uhradila částku 5 534,54 Kč, přičemž žalovaná netvrdila, tím méně pak prokázala, zda, potažmo v jaké výši, uhradila na úvěr nad rámec této částky. Z tohoto důvodu soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 099,46 Kč (rozdíl částek 21 634 Kč a 5 534,54 Kč), neboť s ohledem na absolutní neplatnost uzavřené smlouvy má žalobkyně dle § 2993 o.z. nárok na vydání toho, co plnila, aniž tu byl platný závazek. Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o.z.) byla žalované rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl k dopisu ze dne 21. 5. 2025 (§ 573 o.z.). Vzhledem k tomu, že žalovaná zůstala v řízení nečinná, nemohl soud zjistit její možnosti pro určení lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení, o lhůtě k plnění soud tak rozhodl dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.9. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. a vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesní úspěch (16 099,46 Kč; 47,27 %) a procesní neúspěch (17 940,82 Kč; 52,73 %) žalobkyně je téměř totožný.