15 C 43/2026-31 — Obvodní soud pro Prahu 9

Žalobkyně se návrhem postoupeným zdejšímu soudu rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 11. 2025, č. j.: 6 C 266/2025-23 domáhala po žalovaném zaplacení částky 222 208 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 4. 1. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena distančním způsobem smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 147 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 76,04 % ročně splácet celkem 48 měsíců, a to v měsíčních splátkách, z nichž výše každé měla činit 9 830 Kč. Splatnost každé splátky byla sjednána k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje únorem 2024. Protože žalovaný ze smlouvy řádně a včas neplnil, domáhá se žalobkyně zaplacení částky v celkové výši 222 208 Kč s příslušenstvím, která sestává z nesplacené části úvěru, společně se smluvními a zákonnými úroky, jakož i smluvními pokutami a náhradami nákladů vzniklými v souvislosti s prodlením žalovaného.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., soud postupoval dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Pro úplnost soud dodává, že k uvedenému rozhodnutí přistoupil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn.: 21 Cdo 1696/2005, tj. za situace, kdy dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl na základě účastníky předložených listin náležitě zjištěn a všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci, byly v daném případě dostatečně prokázány. Soud nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene a mohl tak postupovat dle § 115a o. s. ř., a to i v případě posouzení věci toliko jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tj. případného neúspěchu ve věci (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. I ÚS 3271/09).Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:Dne 4. 1. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena distančním způsobem smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 147 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 76,04 % ročně splácet celkem 48 měsíců, a to v měsíčních splátkách, z nichž výše každé měla činit 9 830 Kč. Splatnost každé splátky byla sjednána k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje únorem 2024. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena mj. na základě dokladů a informací získaných od žalovaného. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru bylo žalobkyni uhrazeno sedm částek ve výši 9 830 Kč, tj. žalovaným byla žalobkyni uhrazena částka 68 810 Kč.Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy ze dne 4. 9. 2025, kterou mu žalobkyně v této věci zaslala.Žalobkyně proto nárokuje nesplacenou část úvěru, spolu se smluvními a zákonnými úroky, smluvními pokutami a náhradami nákladů.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Žaloba na zaplacení částky v celkové výši 222 208 Kč s příslušenstvím byla podána po právu jen zčásti. Soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 76,04 % ročně a RPSN ve výši 103,59 % ročně. Z výpisu systému ARAD dostupném na webu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v lednu 2024, činil úrok u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami průměrně 9,23 % ročně. Tedy je vidno, že sjednaný úrok dosahuje násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke spotřebitelským úvěrům. Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.zn.: 21 Cdo 1484/2004, dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), absolutně neplatné. Jelikož se jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru, nelze takové ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud tedy posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j.: 22 Co 61/2022-40, a rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j.: 19 Co 102/2022-61). S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a žalovanému byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 78 190 Kč, tj. rozdíl mezi poskytnutou výší úvěru a již splacenou částí úvěru, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o.z.). Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o.z.) byla žalovanému rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl ke konci patnáctidenní lhůty vymezené předžalobní výzvou ze dne 4. 9. 2025 (výrok ad I.). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok ad II).O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně procesně neúspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady řízení nevznikly (výrok ad III).