15 C 92/2026-16 — Obvodní soud pro Prahu 9

Žalobkyně se návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 24. 9. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 67 124,49 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 27. 9. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena distančním způsobem smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 28 800 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen na bezhotovostně na bankovní účet, a to ve dvou částkách, první ve výši 14 672 Kč a druhé ve výši 17 000 Kč. Žalobkyně tak na základě této smlouvy žalovanému poskytla úvěr v celkové výši , částka, . Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 0,933 % denně splácet v denních splátkách, z nichž výše každé měla podle přílohy ke smlouvě nazvané „Příloha: Předpis denních splátek“ činit 160,29 Kč. Výše RPSN podle smlouvy činila 1 422,87 %. Protože žalovaný ze smlouvy řádně a včas neplnil, domáhá se žalobkyně zaplacení částky v celkové výši 67 124,49 Kč s příslušenstvím, která sestává z nesplacené části úvěru, společně se smluvními a zákonnými úroky, jakož i smluvními pokutami.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., soud postupoval dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Pro úplnost soud dodává, že k uvedenému rozhodnutí přistoupil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn.: 21 Cdo 1696/2005, tj. za situace, kdy dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl na základě účastníky předložených listin náležitě zjištěn a všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci, byly v daném případě dostatečně prokázány. Soud nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene a mohl tak postupovat dle § 115a o. s. ř., a to i v případě posouzení věci toliko jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tj. případného neúspěchu ve věci (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. I ÚS 3271/09).Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:Dne 27. 9. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena distančním způsobem smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v celkové výši 31 672 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 0,933 % denně splácet v denních splátkách, z nichž výše každé měla činit 160,29 Kč. Výše RPSN podle smlouvy činila 1 422,87 %. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena mj. na základě dokladů a informací získaných od žalovaného. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data podání žaloby byly žalobkyni uhrazeny dvě částky: 28,31 Kč a 43,76 Kč, tj. žalovaným byla žalobkyni uhrazena částka 72,07 Kč.Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně, která byla odeslána dne 21. 7. 2025.Žalobkyně proto nárokuje nesplacenou část úvěru, spolu se smluvními a zákonnými úroky a smluvními pokutami.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Žaloba na zaplacení částky v celkové výši 67 124,49 Kč s příslušenstvím byla podána po právu jen zčásti. Soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 0,933 % denně, tj. přibližně 340,5 % ročně, a RPSN ve výši 1 422,87 %. Z výpisu systému ARAD dostupném na webu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v září 2024, činil úrok u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami průměrně 8,70 % ročně. Tedy je vidno, že sjednaný úrok dosahuje více než 39násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke spotřebitelským úvěrům. Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.zn.: 21 Cdo 1484/2004, dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), absolutně neplatné. Absolutně neplatné je rovněž ujednání o výši RPSN, která dle smlouvy činí 1 422,87 %. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 33 ICmo 91/2010, podle kterého hranice maximální přípustné výše RPSN pro nebankovní instituce činí 100 % ročně. Jelikož jsou ujednání o výši úroku z úvěru a o výši RPSN podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, nelze taková ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud tedy posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne, Anonymizováno, 26. 4. 2022, č. j.: 22 Co 61/2022-40, a rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j.: 19 Co 102/2022-61). S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a žalovanému byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 31 599,93 Kč, tj. rozdíl mezi poskytnutou výší úvěru a již splacenou částí úvěru, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o. z.) byla žalovanému rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl ke konci třídenní lhůty vymezené předžalobní výzvou, která byla žalovanému odeslána dne 21. 7. 2025 (výrok ad I.). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok ad II).O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně procesně neúspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady řízení nevznikly (výrok ad III).