52 C 3/2026-26 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Žalobkyně se žalobou ze dne , datum, po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši , částka, s příslušenstvím. S tvrzením, že účastníci dne , datum, uzavřeli na dobu neurčitou smlouvu č. , Anonymizováno, o nájmu bytu č. , hodnota, , který je situovaný v šestém nadzemním podlaží domu č. p. , Anonymizováno, , , adresa, , k. ú. , adresa, . Dne , datum, byla žalovanému dána výpověď z tohoto nájmu. Žalovaný dluží žalobkyni nájemné a zálohy za měsíce duben až září 2025 a nezaplatil je ani v reakci na předžalobní výzvu, již mu žalobkyně zaslala.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.4. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř. soud postupoval dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání vyjádřila v žalobě, žalovaný se k výzvě ze dne , datum, soudu nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že souhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání.5. Na základě předložených listinných důkazů soud dospěl k následujícímu skutkovým zjištěním.6. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že účastníci spolu dne , datum, uzavřeli „nájemní smlouvu č. , Anonymizováno, “, na jejímž základě byl žalovanému přenechán k úplatnému užívání byt č. , hodnota, v šestém nadzemním podlaží domu č. p. , Anonymizováno, , , adresa, , k. ú. , adresa, (zjištěno z nájemní smlouvy ze dne , datum, ).7. Nájemné bylo společně s poplatky za služby stanoveno od listopadu 2024 ve výši , částka, měsíčně a splatnost stanovena vždy k poslednímu dni daného měsíce (zjištěno z evidenčního listu č. , Anonymizováno, za rok 2024).8. Žalobkyně žalovanému dne , datum, zaslala předžalobní výzvu k plnění (zjištěno z výzvy k plnění, včetně podacího archu).9. Podle § 3074 odst. 1 věty prvé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“) se nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle § 2201 o. z. se nájemní smlouvou pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.10. S ohledem na skutková tvrzení žalobkyně, předložené listinné důkazy a shora uvedená zákonná ustanovení, soud shledal žalobu v plném rozsahu za důvodnou. Soud v řízení zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu bytu, v níž žalobkyně vystupuje jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce. Nájemné a související poplatky za služby byly s účinností od listopadu 2024 ujednány ve výši , částka, měsíčně. Žalovaný v období od dubna 2025 do září roku 2025, tj. 6 měsíců, toto nájemné řádně a včas nezaplatil. Soud proto uložil žalovanému povinnost, zaplatit žalobkyni částku , částka, , jak je ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.11. O příslušenství bylo rozhodnuto podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž úrok z prodlení v případě každé dlužné platby počal běžet den po její splatnosti ujednané k poslednímu dni měsíce, za nějž žalobkyni na tuto platbu vznikl nárok.12. Právo na náhradu nákladů řízení má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ten účastník, který měl ve věci plný úspěch. Ve věci měla plný úspěch strana žalobkyně. Soud při svém rozhodování použil opakovaná rozhodnutí Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008, II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012, III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 a I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014: „Kdy u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Z ustanovení § 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), plyne obci přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit jej před neoprávněnými zásahy. Péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu není ponecháno obci na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků. Kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku.“ Z uvedeného je zřejmé, že město nebo městská část má právo nechat se v řízení zastoupit právním zástupcem-advokátem, avšak náklady za tyto právní služby nemohou jít k tíži žalovaného, i když žalovaný nebyl ve sporu úspěšný. Předmětem tohoto sporu byl dluh na nájmu a vyúčtovaných službách. Žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátem, avšak s ohledem na shora specifikovaná rozhodnutí ústavního soudu, který opakovaně stanovil, že tyto instituce, mají dostatek administrativního aparátu, který může žalobkyně v řízeních zastupovat, nepřiznal soud žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, kterou žalobkyně navrhla. Soud se tak důvodně domnívá, že část nákladů za právní zastoupení žalobkyně nebyly účelně vynaloženými náklady.13. Soud zde dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, 28 Cdo 2638/2025 ze dne 18. 11. 2025. Dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od , datum, stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši , částka, , představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši , částka, návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).14. V souladu s § 151 odst. 3 o.s.ř. žalobkyni proto náleží náhrada hotových výdajů v paušální výši stanovené zvláštním právním předpisem. Tyto náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši , částka, dle položky 1, bod 1, písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., Sazebníku soudních poplatků, ve znění účinném ke dni podání žaloby. A dále paušální náhradu nákladů za 2 úkony právní služby (předžalobní upomínka a podání návrhu) v celkové výši , částka, (2 x , částka, ), dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř., ve znění shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 2638/2025 ze dne 18. 11. 2025. Proto soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši , částka, , tak jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.15. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. a neshledal důvod k jejímu prodloužení.