34 C 190/2021-18 — Obvodní soud pro Prahu 10

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala vůči žalované, aby jí soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 1 485 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 244,85 Kč z titulu neuhrazených televizních poplatků za období listopad 2018, únor 2019 až květen 2019, říjen 2019 až prosinec 2019 a červen 2020 až srpen 2020. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalovaná se stala držitelem [anonymizováno] přijímače a v srpnu 2013 se přihlásila jako poplatník [anonymizováno] poplatku do příslušné evidence. Žalovaná nezaplatila [anonymizováno] poplatky za období listopadu 2018, dále od února 2019 do května 2019, od října 2019 do prosince 2019 a za období od června 2020 do srpna 2020, vždy ve výši 135 Kč/měsíc. Celková dlužná částka tak činí 1 485 Kč (11 měsíců x 135 Kč) a žalovaná ji neuhradila ani po upomínce žalobkyně. Soud nemá důvodu pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaná soudu žádné důkazy nepředložila, žalobou uplatněný nárok nesporovala a uhrazení dlužné částky netvrdila. Soud věc posoudil po právní stránce podle § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 1, 2 a § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen „zákon“). Podle výše citovaných ustanovení se osoba, která vlastní [anonymizováno] přijímač, stává poplatníkem [anonymizováno] poplatku ve výši 135 Kč měsíčně. Tento poplatek je poplatník povinen zaplatit provozovateli vysílání nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. V případě, že poplatník nezaplatí televizní poplatek ani na základě výzvy provozovatele, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu. Žalovaná dlužnou částku ve výši 1 485 Kč přes výzvu žalobkyně nezaplatila, žalobkyni tak vzniklo právo vymáhat tuto částku u soudu dle § 10 zákona. Nárok žalobkyně na úrok z prodlení plyne z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), výše úroku z prodlení se řídí § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná se do prodlení s jednotlivými platbami dostala vždy den následující po jejich splatnosti. Celková výše kapitalizovaných úroků ke dni 15. 7. 2021 (tj. ke dni podání žaloby) činí 244,85 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 500 Kč. Tato částka je tvořena zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč, a dále paušální náhradou nákladů za jeden úkon (podání návrhu ve věci samé) dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 100 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náklady právního zastoupení, neboť v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, dospěl k závěru, že k uplatnění nároku vyplývajícího z nezaplacení [anonymizováno] poplatků nebylo třeba odborných znalostí v míře přesahující běžné znalosti zaměstnanců žalobkyně, a proto se nejednalo o účelně vynaložené náklady. Lhůta k plnění byla v obou případech stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 věta 1 o.s.ř. a dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. byla povinnost žalované k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 o. s. ř.