21 C 97/2021-48 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 8 272,90 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o [anonymizováno] č. [anonymizováno] uzavřené dne 23. 10. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba], [IČO], a žalovaným. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci rozhodoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalobkyně i žalovaného. Oba byli k prvnímu jednání konanému dne 10. 1. 2021 řádně předvoláni, žalobkyně se omluvila a souhlasila s jednáním ve své nepřítomnosti, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud tak vycházel podle § 120 odst. 2 věty druhé o. s. ř. z listinných důkazů předložených žalobkyní, které byly u jednání provedeny. 4. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná. 6. Podle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu. 7. Podle § 151 o. z. zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli. 8. Podle § 551 o. z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. 9. Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží. 10. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že na ni společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“), převedla žalovanou pohledávku. K prokázání této skutečnosti soudu předložila jednak„ oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 27. 6. 2020, které měla [anonymizováno] zaslat žalovanému, a jednak„ smlouvu o postoupení pohledávek“ ze dne 2. 4. 2020 uzavřenou mezi žalobkyní a [anonymizováno]. 11. Pokud jde o oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 6. 2020, je v něm uvedeno, že toto právní jednání činí sama [právnická osoba], tedy postupitel. Právnická osoba však sama za sebe právně jednat nemůže a k právnímu jednání potřebuje zástupce (typicky [anonymizována tři slova] – člena statutárního orgánu, případně jinou oprávněnou osobu). Z oznámení o postoupení pohledávky nicméně nijak neplyne, kdo v tomto případě za [anonymizováno] jednal (zda člen / členové statutárního orgánu, smluvní zástupce či jiná osoba), obsahuje toliko nepodepsané obchodní razítko [anonymizováno] zjevně ofocené a elektronicky vkopírované pod text oznámení. Toto právní jednání tedy nelze [právnická osoba] přičíst a soud je shledal jako zdánlivé, pročež k němu nepřihlížel. Nadto bylo oznámení součástí zásilky obsahující předžalobní výzvu zástupce žalobkyně (postupníka), kterýžto byl uveden jako odesílatel i na podacím lístku hybridní pošty ze dne 27. 6. 2020 uvedené zásilky; skutečným odesílatelem oznámení tedy byla osoba odlišná od postupitele. Ačkoli tedy obecně platí, že právním následkem oznámení postupitele dlužníkovi o postoupení pohledávky je vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1552/2019), v projednávané věci k oznámení postoupení pohledávky postupitelem žalovanému nedošlo. Předložené oznámení aktivní věcnou legitimaci žalobkyně neprokazuje. 12. Soud se proto zabýval obsahem„ smlouvy o postoupení pohledávek“ ze dne 2. 4. 2020 a zkoumal, zda byla předmětná pohledávka [anonymizováno] postoupena na žalobkyni na jejím základě. Dle čl. II. odst. 3 této smlouvy, pokud postupník nezaplatí za postupované pohledávky úplatu v termínu dle čl. III. této smlouvy, k postoupení pohledávek nedojde (postoupení není účinné). Dle čl. III. se smluvní strany dohodly, že úplata za postoupení pohledávek je stanovena procentem z celkové výše pohledávek; závazek postupníka uhradit úplatu za postoupení pohledávek se považuje za splněný v okamžiku připsání příslušné částky na bankovní účet postupitele. Žalobkyně přitom soudu žádný doklad o tom, že cenu za postoupení předmětné pohledávky [anonymizováno] uhradila, nepředložila. Neprokázala tedy, že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi ní a [anonymizováno] ve smyslu shora citovaných ustanovení občanského zákoníku nabyla ve vztahu k postoupeným pohledávkám účinnosti. 13. Z dalších provedených listinných důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení klíčové otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně. 14. Poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soud poskytuje pouze u jednání. Jelikož se žalobkyně k jednání nedostavila, o možnost být soudem řádně poučena o riziku neunesení svého důkazního břemene ohledně své aktivní legitimace se sama připravila. Soud není povinen poskytovat poučení žalobkyni písemně, obzvlášť ne tehdy, je-li zastoupena advokátem. Uvádí-li žalobkyně ve své omluvě z jednání, že v případě, že by jí hrozilo neunesení břemene tvrzení či důkazního, žádá o poučení a poskytnutí lhůty, přehlíží, že soud poučuje podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. toliko u jednání v přítomnosti účastníka řízení, vůči němuž poučení směřuje, jakož i to, že k podmíněnému podání se podle § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřihlíží (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2848/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009; v usnesení sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 Nejvyšší soud uzavřel, že„ ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“). 15. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni nepodařilo předloženými listinnými důkazy prokázat svou aktivní věcnou legitimaci, soud žalobu výrokem I. tohoto rozsudku zamítl. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť zcela úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.