34 C 4/2022-16 — Obvodní soud pro Prahu 10

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 2 024,49 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 264,20 Kč z titulu neuhrazených televizních poplatků za období říjen 2019 až prosinec 2020. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a v červnu 2017 se přihlásil jako poplatník [anonymizováno] poplatku do příslušné evidence. Žalovaný nezaplatil [anonymizováno] poplatky za období říjen 2019 až prosinec 2020, a to ve výši 134,49 Kč za říjen 2019 a následně vždy ve výši 135 Kč/měsíc. Celková dlužná částka tak činí 2 024,49 Kč (1 měsíc x 134,49 Kč + 14 měsíců x 135 Kč) a žalovaný ji neuhradil ani po upomínce žalobkyně. Soud nemá důvodu pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaný soudu žádné důkazy nepředložil, žalobou uplatněný nárok nesporoval a uhrazení dlužné částky netvrdil. Soud věc posoudil po právní stránce podle § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 1, 2 a [ustanovení pr. předpisu]“). Podle výše citovaných ustanovení se osoba, která vlastní [anonymizováno] přijímač, stává poplatníkem [anonymizováno] poplatku ve výši 135 Kč měsíčně. Tento poplatek je poplatník povinen zaplatit provozovateli vysílání nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. V případě, že poplatník nezaplatí [anonymizováno] poplatek ani na základě výzvy provozovatele, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu. Žalovaný dlužnou částku ve výši 2 024,49 Kč přes výzvu žalobkyně nezaplatil, žalobkyni tak vzniklo právo vymáhat tuto částku u soudu dle § 10 zákona. Nárok žalobkyně na úrok z prodlení plyne z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), výše úroku z prodlení se řídí § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný se do prodlení s jednotlivými platbami dostal vždy den následující po jejich splatnosti. Celková výše kapitalizovaných úroků ke dni 27. 10. 2021 (tj. ke dni podání žaloby) činí 264,20 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 500 Kč. Tato částka je tvořena zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč, a dále paušální náhradou nákladů za jeden úkon (podání návrhu ve věci samé) dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 100 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náklady právního zastoupení, neboť v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, dospěl k závěru, že k uplatnění nároku vyplývajícího z nezaplacení [anonymizováno] poplatků nebylo třeba odborných znalostí v míře přesahující běžné znalosti zaměstnanců žalobkyně, a proto se nejednalo o účelně vynaložené náklady. Lhůta k plnění byla v obou případech stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 věta 1 o.s.ř. a dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. byla povinnost žalovaného k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce žalobkyně. Stručné odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 o. s. ř., podle něhož v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.