22 C 17/2023-17 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 14. 10. 2022 domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 945 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 66,07 Kč a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 64 Kč z titulu neuhrazených televizních poplatků za období od listopadu 2021 do května 2022. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 5. Žalovaný se dne 1. 8. 2007 přihlásil do příslušné evidence držitelů televizního přijímače jakožto poplatník televizního poplatku. Tento poplatek však včas a řádně nehradil, neboť žalobkyni nezaplatil platby za listopad 2021 až květen 2022. Takto mu vznikl dluh celkem v částce 945 Kč (135 Kč (7). Žalobkyně žalovaného ke splnění této povinnosti písemně vyzvala, žalovaný však ani poté ničeho neuhradil. 6. Soud nemá důvod pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaný soudu žádné důkazy nepředložil, žalobou uplatněný nárok nesporoval a uhrazení dlužné částky netvrdil. 7. Soud věc posoudil po právní stránce dle § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 2 a § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon“). Podle citovaných ustanovení zákona se osoba, která vlastní televizní přijímač, stává poplatníkem televizního poplatku ve výši 135 Kč měsíčně. Tento poplatek je poplatník povinen zaplatit provozovateli vysílání nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. V případě, že poplatník nezaplatí televizní poplatek ani na základě výzvy provozovatele, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu. Žalovaný dlužnou částku ve výši 945 Kč přes výzvu žalobkyně nezaplatil, žalobkyni tak vzniklo právo vymáhat tuto částku u soudu dle § 10 zákona. Nárok žalobkyně na úrok z prodlení pak plyne z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), výše úroku z prodlení se řídí § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný se do prodlení s jednotlivými platbami dostal vždy den následující po jejich splatnosti. Celková výše kapitalizovaných úroků ke dni 14. 10. 2022 (tj. ke dni podání žaloby) činí 66,07 Kč. Na základě výše uvedeného soud žalobě v převážné části výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl. 8. Soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 64 Kč z titulu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, neboť tento nárok nevyplývá z žádného právního předpisu. Žalobkyně dovozuje tento nárok z rámcové dohody o poskytování služeb uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba], [IČO]. Zde však tato povinnost ujednána není, žalovaný navíc ani není smluvní stranou této dohody. Pro úplnost soud poznamenává, že z rámcové dohody ani takový závazek žalované vyplývat nemůže, neboť rámcová dohoda nezakládá závazkový poměr, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají; smyslem rámcové dohody je stanovit pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy uzavřené v budoucnu na jejím základě (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2016 pod sp. zn. 29 Cdo 5105/2014). Tento závěr dopadá i na rámcové dohody uzavřené v zadávacím řízení podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, neboť právní povaha uzavřené rámcové smlouvy je stále stejná bez ohledu na to, jaký smluvní proces předcházel jejímu uzavření. Proto soud žalobu v uvedeném rozsahu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. 9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež měla v řízení neúspěch jen v nepatrné části, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč. Tato částka je tvořena zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 400 Kč a paušální náhradou nákladů za dva úkony (předžalobní výzva a podání návrhu ve věci samé) dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v celkové výši 200 Kč (2 úkony (100 Kč). 10. Soud nepřiznal žalobkyni náklady právního zastoupení, neboť v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 pod sp. zn. I. ÚS 3344/12 dospěl k závěru, že k uplatnění nároku vyplývajícího z nezaplacení televizních poplatků nebylo třeba odborných znalostí v míře přesahující běžné znalosti zaměstnanců žalobkyně, a proto se nejednalo o účelně vynaložené náklady. 11. Lhůta k plnění byla v obou případech stanovena v délce tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 věty první o. s. ř. a podle § 149 odst. 1 o. s. ř. byla povinnost žalovaného k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce žalobkyně. 12. Stručné odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 o. s. ř., podle něhož v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.