34 C 148/2023-20 — Obvodní soud pro Prahu 10

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 22 896,35 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu pro účet č. [bankovní účet] a smlouvy o povoleném debetu, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve formě možnosti přečerpání – povolený debet na účtu do výše limitu dle smlouvy o povoleném debetu. Při překročení limitu je celý záporný zůstatek na účtu považován za nepovolený debet, a to počínaje dnem tohoto překročení. Žalovaný porušil svoji povinnost ze smlouvy, když přečerpal prostředky do nepovoleného debetu, který ani po opakovaných výzvách žalobkyně neuhradil. Žalobkyně tak využila svého oprávnění dle smlouvy a ukončila smlouvu z důvodu přečerpání prostředků do nepovoleného debetu, o této skutečnosti žalovaného informovala. Žalobkyně eviduje za žalovaným pohledávku v celkové výši 25 771,90 Kč, sestávající z jistiny ve výši 22 896,35 Kč, kapitalizovaného obchodního úroku z úvěru ve výši 1 448,51 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 427,04 Kč, přičemž dále požaduje i obchodní úrok a zákonný úrok z prodlení z jistiny od 11. 11. 2022 do zaplacení. Žalovaný na svůj dluh nezaplatil ničeho, ani po zaslání předžalobní upomínky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V řízení z listinných důkazů vyplynulo, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 26. 8. 2019 smlouvu o povoleném debetu, kterou se mu banka zavázala poskytnout možnost čerpání peněžních prostředků do výše povoleného debetu 20 000 Kč (smlouvou o bankovních službách, smlouvou o povoleném debetu). Zápůjční úroková sazba činila ke dni uzavření této smlouvy 19,99 % p.a., [anonymizováno] byla ve výši 21,97 % a doba čerpání byla sjednána na 360 dnů (smlouvou o povoleném debetu). Žalovaný načerpal peněžní prostředky až do výše 22 896,35 Kč, žalobkyně tak využila svého práva dle smluvních podmínek, odstoupila od smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu a pohledávku za žalovaným ve výši 22 896,35 Kč převedla na účet pohledávek z nepovoleného debetu č. [bankovní účet], o čemž žalovaného informovala (odstoupením od smlouvy, platební bilancí, výpisem z účtu, oznámením o zrušení účtu a zřízení zvláštního účtu pohledávek). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky odpovídající jistině spolu s obchodním úrokem a zákonným úrokem z prodlení dle smluvních podmínek (všeobecnými obchodními podmínkami, předžalobní upomínkou), na svůj dluh však neuhradil ničeho. Soud nemá důvodu pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaný soudu žádné důkazy nepředložil, žalobou uplatněný nárok nesporoval a uhrazení dlužné částky netvrdil. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: Podle § 2395 a násl. o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli úvěrovou smlouvu ve smyslu § 2395 o. z., na základě které byl žalovaný oprávněn čerpat úvěr do povoleného debetu ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky řádně a včas vrátit dle podmínek sjednaných ve smlouvě. Žalovaný porušil povinnost ze smlouvy, když načerpal peněžní prostředky do nepovoleného debetu, žalobkyně tak využila svého práva a v souladu se smluvními podmínkami smlouvu vypověděla, čímž došlo k zesplatnění celé úvěrové pohledávky ke dni 29. 4. 2022. Dlužná částka k tomuto datu dosahovala 22 896,35 Kč, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný uhradil více, než tvrdí žalobkyně. Soud proto žalobkyni tuto částku přiznal spolu s obchodním úrokem a zákonným úrokem z prodlení. Výše úroku z prodlení vychází z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 368 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 916 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 896,35 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Žalobkyně je v řízení zastoupena advokátem, povinnost žalovaného nahradit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně se tak opírá o § 149 odst. 1 o. s. ř. K odůvodnění užití § 14b a. t. při rozhodování o přiznání nákladů zastoupení advokátem nutno uvést, že předmětem řízení bylo peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřesahuje 50 000 Kč a soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně opakovaně uplatňuje své nároky ve skutkově i právně podobných věcech na ustáleném vzoru lišícím se ve své podstatě pouze označením žalovaného, daty a částkami. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.