59 C 199/2024-18 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 28 892,03 Kč s příslušenstvím, a to z titulu Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěru ve výši 36 000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit úvěr v pravidelných měsíčních splátkách po 1 557 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení se splátkou splatnou dne , datum, . Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil, žalobkyně tak úvěr zesplatnila ke dni , datum, . Žalobkyně rovněž tvrdila, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Žalovaný je státním příslušníkem , adresa, s bydlištěm v České republice. Pravomoc českého soudu je dána dle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne , datum, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis).4. Žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání soudu nedostavil, ani včas nepožádal o jeho odročení, žalobkyně se z jednání omluvila. Soud proto jednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.5. Z předložených listinných důkazů plyne následující skutkový stav. Žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelských úvěrů a žalovaný uzavřeli dne , datum, Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, , když uzavření smlouvy žalovaný potvrdil úhradou verifikační platby ve výši 1 Kč. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 36 000 Kč převodem na účet prostřednictví dvou plateb ve výši 18 778 Kč a 10 022 Kč dne , datum, . Žalovaný se zavázal hradit měsíční splátky ve výši 1 557 Kč (předsmluvními informacemi, smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru včetně žádosti o sjednání doplňkové služby podpora, potvrzením o zaplacení verifikační platby, potvrzeními o vyplacení úvěru). Před uzavřením smlouvy byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného s tím, že příjem žalovaného má činit 22 780 Kč měsíčně, výdaje na bydlení částku 3 000 Kč, pravidelné měsíční závazky 5 000 Kč. Podkladem měly být výpisy z účtu (přílohou č. , hodnota, – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele). Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou měsíční splátky splatné dne , datum, , byl opakovaně upomínán o zaplacení (upomínkou ze dne , datum, , ze dne , datum, , podacími lístky). Následně došlo k zesplatnění úvěru ze strany žalobkyně ke dni , datum, (předžalobní výzvou ze dne , datum, ). Soud hodnotil důkazy v souladu s § 132 o.s.ř.6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:7. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu mezi Českou republikou a , adresa, a v mezinárodní smlouvě není tato problematika upravena, aplikoval soud pro určení rozhodného práva čl. 4 NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž je rozhodným právem právo české.8. Na projednávanou věc je nutné aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“).9. Podle § 2395 a násl. o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.11. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 36 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni za poskytnutí částky úrok v celkové výši úrok ve výši 30 672 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal zaplatit v 72 měsíčních splátkách po 1 557 Kč do , datum, . Žalovaný se dostal dle tvrzení žalované do prodlení se splátkou splatnou dne , datum, , přestože žalobkyně netvrdila a neprokázala, jakou celkovou částku žalovaný uhradil, s ohledem na jeho prodlení musel uhradit minimálně částku 35 811 Kč.12. Žalobkyně vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, proto jde dle § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu. Jde o typickou formulářovou smlouvu, tedy o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá šanci je ovlivnit. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku (příp. jiných předpisů) před zneužitím postavení podnikatele.13. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť v řízení žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Tvrzené měsíční náklady neodpovídali reálnému stavu, neboť bylo zjištěno žalobkyní, že jeho odhadované náklady činí 3 000 Kč měsíčně na bydlení a jeho splátky činí 5 000 Kč měsíčně. Žalobkyně tvrzením žalovaného uvěřila bez dalšího, když nikterak nekontrolovala jeho reálné výdaje (nebylo ničím prokázáno, přestože žalobkyně tvrdila kontrolu prostřednictvím výpisu z účtu). Žalobkyně nekontrolovala reálné příjmy žadatele. Žalobkyně proto nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když se spokojila s pouhým tvrzením žalovaného.14. Tento závěr je i v souladu se závěry relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“15. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, ze dne 1. 4. 2015, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne [datum] ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péč