12 C 280/2022-96 — Okresní soud v Písku

1. Žalobci se proti žalovanému domáhají určení vlastnického práva. Žalobci se domáhají určení vlastnického práva k nemovitým věcem, a to k pozemkům parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc [číslo] orná půda, vše v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaných na [list vlastnictví], vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ nemovitosti“), neboť pouze určovací žalobou lze odstranit duplicitně zapsaného vlastnického práva v katastru nemovitostí, jež je v katastru zapsáno jednak ve prospěch žalobců, jednak ve prospěch žalovaného. Vlastníkem nemovitostí byl původně pan [jméno] [příjmení], [adresa], [datum narození] (dále jen„ strýc“), jenž dne [datum] zemřel. Dědici, na které přešlo v důsledku smrti zůstavitele (strýce) vlastnické právo k nemovitostem, se stali [jméno] [příjmení], [datum narození], [rodné číslo], t.č. bytem [adresa]); a [celé jméno žalobce], [datum narození], [rodné číslo], t.č. bytem tamtéž (dále jen„ otec“, spolu s matkou též jako„ rodiče“), kterým bylo nabytí dědictví potvrzeno rozhodnutím Státního notářství v [obec] ze dne 31.5.1979 č.j. D 182/79-28 a kteří byli jako vlastníci rovněž zapsáni do katastru nemovitostí. Přípisem ze dne [datum] Katastrální úřad v [obec] vyrozuměl rodiče, že v rámci digitalizace katastrálního operátu zjistil, že k nemovitostem existují dle dostupných listin dva různí vlastníci, a současně je vyrozuměl, že provedl zápis vlastnického práva tak, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci nově zapsáni duplicitně jak rodiče, tak Okresní úřad [obec], tedy stát. Důvodem zápisu duplicitního vlastnického práva ve prospěch státu se patrně stala skutečnost, že na podkladě nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu [číslo jednací] [číslo] [rok], kterým strýc převedl nemovitosti ve prospěch státu, opomněl katastrální úřad dříve vklad vlastnického práva k nemovitostem provést. To, že k zápisu vlastnického práva ve prospěch státu, došlo až v roce 1996, ostatně vyplývá i z části E listu vlastnictví, ve kterém je č. j. řízení, v rámci kterého došlo k zápisu vlastnického práva, označeno jako [číslo] [bankovní účet] [číslo], jedná se tedy o řízení provedené v roce 1996. Dne 22. 11. 2010 otec zemřel, dne 20. 3. 2018 následně zemřela i matka. Na základě usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 1. 2011, č.j. 24 D 1309/2010-24, nejprve nemovitosti zdědila výlučně matka, po její smrti na základě usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2018, č.j. 24 D 410/2018-50, přešlo vlastnické právo na žalobce, kdy se stali podílovými spoluvlastníky se stejnými podíly o velikosti id. 1/2. Rodiče v průběhu života v dobré víře nakládali s nemovitostmi jako s vlastními, tyto byly pronajaty Zemědělskému družstvu [obec], přičemž nájemné bylo placeno rodičům. Po jejich smrti žalobci nakládají s nemovitostmi stejným způsobem. Žalobci vyzvali žalovanou k učinění souhlasného prohlášení k odstranění duplicity vlastnického práva, avšak žalovaná spoluvlastnická práva odmítla s tím, že nelze obcházet restituční zákony podáním určovací žaloby. K žalobní legitimaci žalobci tvrdí, že jim je známa judikatura, že podáním určovací žaloby nelze obcházet restituční zákony, nicméně dle žalobců Ústavní soud ČR již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 987/18 uvedl, že tato zásada není absolutní a je třeba vždy posuzovat veškeré okolnosti případu. Restituční nárok mohli žalobci, resp. jejich právní předchůdci, uplatnit dle § 13 zákona č. 229/1991 Sb. pouze do roku 1993, avšak v daném případě právní předchůdci žalobců žili v domnění, že jsou nepochybnými vlastníky nemovitých věcí, opírajíc se o zapsaný stav katastru nemovitostí. Duplicitní vlastnické právo státu bylo do katastru nemovitostí zapsáno až v roce 1996. Právní předchůdci žalobců tedy nemohli uplatnit včas restituční nárok, neboť jednak o něm neměli povědomost, jednak by tento nemohl být důvodný, když právní předchůdci žalobců byli dle katastru nemovitostí vlastníky nemovitostí. Po zapsání duplicitního vlastnického práva by bylo uplatnění restitučního nároku opožděné. Tímto svévolným postupem tedy stát v zásadě znemožnil právním předchůdcům žalobců domáhat se restitučního nároku, proto je v tomto případě nutno umožnit domáhat se svého nároku podáním určovací žaloby. Ke stejnému závěru pak dospěl Ústavní soud ve shora zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 987/18, kdy byl posuzován skutkově obdobný případ. Striktní aplikace judikatury týkající se nemožnosti obcházet restituční předpisy pomocí předpisů obecných by byla v daném případě formalistická, a proto rozporná s čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod o právu na spravedlivý proces. Postup státu, kdy svým postupem odňal možnost žalobcům, či jejím právním předchůdcům, domáhat se vydání nemovitých věcí prostřednictvím restitučních zákonů tak žalobci považují za zcela rozporné s dobrými mravy, dosahující až intenzity svévole, proto by takový postup státu již bez dalšího neměl dle názoru žalobců požívat právní ochrany, a jen proto by mělo být této určovací žalobě vyhověno. V případě, že by se soud se shora uvedeným právním názorem neztotožnil, žalobci dále namítají neplatnost převodu nemovitostí ze strýce na stát, nicméně případnou tíseň při uzavření smlouvy již s ohledem na plynutí času nejsou žalobci schopni prokázat. Žalobci tedy namítají, že se stali vlastníkem předmětných nemovitostí rodiče nejpozději dne 1. 1. 1992, a to z titulu vydržení. Jak shora uvedeno, ode dne 31. 5. 1979 (kdy bylo vydáno usnesení, kterým bylo v řízení o dědictví po strýcovi potvrzeno dědictví rodičům), byli rodiče oprávněným držitelem nemovitostí, neboť vykonávali právní panství nad věcí s vůlí nakládat s nimi jako s věcmi vlastními, přičemž byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobé víře, že jim nemovitosti patří, neboť disponovali rozhodnutím orgánu veřejné moci – tedy usnesením Státního notářství v [obec] ze dne 31. 5. 1979 č. j. D 182/79-28, a současně byli v dobré víře ve stav zapsaný v katastru nemovitostí, a to v souladu se zásadou materiální publicity katastru nemovitostí. Oprávněnou držbu vykonávali rodiče nepřerušeně, k okamžiku zápisu duplicitního vlastnického práva do katastru nemovitostí celkem 17 let, přičemž, nejen po celou tuto dobu, ale ani k dnešnímu dni, se nechopila držby shora uvedených nemovitých věcí žádná třetí osoba, včetně státu. Je sice pravdou, že dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 1991 neumožňoval vydržet vlastnické právo k pozemkům, uvedené omezení však s účinností od 1. 1. 1992 odpadlo, a to v důsledku nabytí účinnosti novely obč. zák. provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Podle úpravy účinné od 1. 1. 1992 oprávněný držitel nabyde vlastnické právo vydržením po uplynutí desetileté vydržecí doby. Jelikož institut oprávněné držby znala i právní úprava účinná do 31. 12. 1991, je třeba do desetileté vydržecí doby zahrnout i dobu, po kterou trvala držba, která plynula před 31. 12. 1991. K tomuto právnímu názoru se ostatně přihlásil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaném pod č. R 50/2000, ve kterém výslovně uzavřel, že„ do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.“. Jelikož ke dni 1. 1. 1992 byli rodiče oprávněnými držitelem po dobu téměř 13 let, a tedy oprávněná držba přesáhla vydržecí desetiletou dobu, nabyli nejpozději ke dni 1. 1. 1992 k nemovitostem vlastnické právo vydržením dle § 134 obč. zák. Ke dni podání žaloby již spolu s rodiči žalobci drží nemovitosti 43 let, pokud by ke dni 1. 1. 1992 nebyly splněny podmínky pro řádné vydržení, stali by se žalobci vlastníky z titulu mimořádného vydržení dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“). S ohledem na shora uvedené žalobci navrhují, aby soud rozsudkem určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí, a to pozemků parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc [číslo] orná půda, vše v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaných na listu vlastnictví 186 vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, [stát. instituce], s tím, že každému ze žalobců svědčí spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½, a současně přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Dne 13. 1. 2023 doplnili žalobci, že žalobci ani jejich právní předchůdci o bezplatné nabídce pozemků státu nevěděli až do provedení duplicitního zápisu do katastru nemovitých věcí v roce 1996. Do té doby se žalobci a jejich právní předchůdci opírali o víru správnosti zápisu v katastru nemovitostí. Skutečnost, že v evidenci nemovitých věcí je uvedeno omezení spočívající v užívání socialistickou zemědělskou organizací, na výše uvedeném nemůže ničeho změnit. Žalobkyně sama v žalobě uvádí, že žalo