25 C 79/2021-23 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 020 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 12. 11. 2015 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované úvěr na účet č. [bankovní účet] ve výši 4 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit. Úvěr měl být žalobkyni splacen do 1. 10. 2016. Žalovaná však neplnila své povinnosti řádně, když na uvedenou pohledávku žalobkyně ničeho neuhradila. Dále bylo prokázáno, že úvěr byl uzavřen mezi původním věřitelem společností [právnická osoba] a žalovanou. Úvěr byl následně postoupen původním věřitelem žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud se dále zabýval samotnou platností uzavřené smlouvy o úvěru. Ze smlouvy o úvěru vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla úvěr prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaná zahájila kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaná následně odsouhlasila znění Úvěrové smlouvy, jakožto podmiňující krok pro pokračování v registraci na webových stránkách původního věřitele. Žalovaná zaslala původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet, jí byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění obsaženém v příloze tohoto návrhu s navrhovanou výší úvěru a splatností. Žalovaná tento návrh smlouvy akceptovala a původní věřitel úvěr žalované vyplatil dne 11. 12. 2015. K uživatelskému účtu měla pomocí vlastního hesla přístup jen žalovaná. Úvěr byl převeden z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované č. [bankovní účet]. Žalobkyně identifikovala platbu úvěru uvedením variabilního symbolu [číslo]. Jako variabilní symbol si strany zvolily rodné číslo žalované. Úvěr byl žalované poskytnut, jak je patrno z přiloženého výpisu z bankovního účtu žalobkyně (nebo potvrzením o provedené platbě), ale přesto nebyl žalovanou do dnešního dne uhrazen v celé výši. Žalovaná nevrátila úvěr v datech splatnosti. Upomínka k úhradě dluhu byla žalobkyní odeslána dne 2. 2. 2021. K tomu soud dodává, že smlouva však nesplnila podmínky ohledně elektronického podpisu, neboť nebyly splněny požadavky uvedené v § 7 zákona č. 297/2016 Sb., zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. S ohledem na tuto skutečnost nelze na smlouvu o úvěru hledět jako na řádně uzavřenou, neboť ji žalovaná řádně dle stanovených norem nepodepsala a smlouva je tak neplatná. Dále je nutné uvést, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr na číslo účtu č. [bankovní účet] a dle sdělení [právnická osoba] ze dne 17. 11. 2021 je skutečně majitelkou tohoto účtu žalovaná. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 4 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v této lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně za období od 11. 1. 2016 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byl v řízení většinově úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení činily částku 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 020 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Protože žalobce nebyl ve sporu zcela úspěšný, kdy neúspěch představoval 20 %, přiznal soud náhradu nákladů v rozdílu úspěchu (79,78 % bez 20,22 %), tedy ve výši 59,56 %, což činilo 887 Kč. Povinnost úhrady nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně byla stanovena dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.