6 C 313/2020-199 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně podala žalobu, kterou se na žalovaném domáhala zaplacení částky 125 691,18 Kč se zákonným úrokem z částky 52 955,78 Kč od 5. 8. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 43 594 Kč od 5. 8. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 28. 2. 2020 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 35 000 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 72 měsíců, přičemž celková částka splatná žalovaným byla dohodnuta ve výši 64 822 Kč s měsíčními splátkami ve výši 900 Kč tom, že řádně neplnil předmětnou úvěrovou smlouvu a svůj dluh v rozsahu dlužné jistiny ve výši 34 770,52 Kč, zbylého sjednaného úroku ve výši 29 141,40 Kč, dlužné částky za upomínky ve výši 800 Kč, poníženou smluvní pokutu ve výši 7 385,26 Kč včetně dohodnuté náhrady nákladů řízení ve výši 13 000 Kč, uznává, co do důvodů i výše a navrhuje, aby soud smír schválil. Podpis žalovaného byl úředně ověřen orgánem České pošty s.p. v [obec] 30. 11. 2020. Soud ve věci rozhodl již 4. 12. 2020 o neschválení smíru účastníků, v němž se žalovaný zavazuje zaplatit žalobci částku 72 097,18 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 42 955,78 Kč za dobu od 5. 8. 2020 do zaplacení s tím, že tyto své povinnosti je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. 1. 2021, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich a že žalovaný se zavazuje nahradit žalobci k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, jako zástupce žalobce náklady řízení v částce 13 000 Kč s tím, že tuto povinnost je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 500 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje od 25. 1. 2021, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25.8.2021, č.j. [číslo jednací] s odůvodněním, že smlouvu účastníky uzavřenou nelze hodnotit jinak než jako smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku. Na posuzovanou smlouvu o úvěru je třeba aplikovat spotřebitelské právo (§ 1810 a následující občanského zákoníku) a je třeba je hodnotit v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/12 a I. ÚS 199/11 tak, že smlouva jako celek neobstojí pro zjevnou nespravedlnost. Přes uvedené rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně v dalším průběhu řízení navrhla schválení dalšího smíru s tím, že výrazně ponížila nárokovanou částku. Tento návrh je obsažen ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku. Soud prvního stupně však neměl důvod se odchýlit od závěrů učiněných již dříve, kdy předchozí smír neschválil a od závěrů odvolacího soudu. Úvěrová smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] byla provedena jako důkaz a vyplynulo z ní, že žalovanému měl být poskytnut hotovostní úvěr ve výši 35 000 Kč. V podmínkách čerpání úvěru se však uvádí, že částka ve výši 14 806 Kč bude na základě žádosti žalovaného jako spotřebitele zaplacena ve prospěch věřitele, tj. [právnická osoba] za účelem úplné náhrady předchozího závazku. Částka ve výši 13 194 Kč bude vyplacena na účet spotřebitele do pěti pracovních dnů a částka ve výši 7 000 Kč bude započtena na náklady poskytovatele firmy [právnická osoba]. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila podle smlouvy 64 822 Kč a byla splatná v 72 měsíčních splátkách po 900 Kč. Celková sazba měla podle smlouvy údajně činila 23 % ročně a roční procentní sazba nákladů jako poskytovatel úvěru (RPSN) měla činit 38,68 % ročně. Smlouva byla uzavřena na dobu od 28. 2. 2020 do 15. 2. 2026. Podle tabulky umoření, která je uvedena v příloze [číslo] této smlouvy jsou uvedeny splátky úvěru 900 Kč dále i splátky za tzv. inkasní službu 144 Kč a za tzv. službu„ [anonymizováno]“ 470 Kč. Žalovaný proto měl celkově měsíčně splácet nikoliv částku 900 Kč, ale 1 514 Kč a celkem měl zaplatit 109 008 Kč. Dle potvrzení o vyplacení úvěru, dokladu o bezhotovostní platbě, byla žalovanému vyplacena nikoli částka úvěru ve výši 35 000 Kč, nýbrž pouze částka 13 194 Kč. Podle § 99 odst. 1, 2 o.s.ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. O smír se má soud vždy pokusit. Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. Z nároku vyplývajícím z uzavřené úvěrové smlouvy je zřejmé, že účastníci skutečně mohli uzavřít smír, který však soud přezkoumává, přičemž jediným zákonným hlediskem z kterého soud obsah smíru posuzuje, je jeho soulad, či rozpor s právními předpisy (například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5170/2007). Z informací zveřejněných na internetových stránkách ČNB soud zjistil, že roční procentní sazba RPSN poskytovaných bankami domácnostem ČR v měsíci únoru 2020, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, činila 8,05 %. Uzavřená smlouva však klamavé údaje o výši úroku a RPSN. RPSN totiž skutečně činila 268,05 %. Kromě toho samotný údaj, že žalovanému byl poskytnut úvěr 35 000 Kč, je údajem nepravdivým, a tvrzení o tom, že splátky činily 900 Kč je rovněž nepravdivé, neboť ve skutečnosti tyto splátky činily částku 1 514 Kč měsíčně. RPSN navyšuje obvyklou úrokovou míru v měsíci únoru 2020 o více než třicetinásobek. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR se přitom považuje za nemravné jednání, jímž sjednaný úrok převyšuje více než čtyřnásobně úrok, než který je tzv. obvyklý. Jedná se v daném případě tudíž o úrok jednoznačně nemravný. Zákon o spotřebitelském úvěru přitom nerozlišuje mezi bankovním a nebankovním subjektem, který poskytuje úvěry. Navíc soud se nezabývá takto nemravným úrokem žalobkyně poprvé a má k dispozici i rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jako soudu odvolacího, který v obdobných případech téže žalobkyně, neváhal konstatovat, že jednání žalobkyně je společensky nežádoucí až nebezpečné a jde v podstatě o obchod s chudobou. To lze dovodit také z navrženého soudního smíru, v němž jsou sice uplatňovány nižší částky než v původní žalobě, ale i tak jsou zjevně nepřiměřené vzhledem k úvěru, který byl žalovanému skutečně poskytnut (částka 13 194 Kč). Za této situace, kdy soud posuzoval věc v části týkající se uzavřeného smíru jako celek, dospěl k jednoznačnému závěru, že je ve smyslu ustanovení § 99 odst. 2 o.s.ř., je v rozporu s právními předpisy a nelze jej opět schválit. Současně soud rozhodl o žalobním nároku, neboť nelze vyloučit opětovné návrhy žalobkyně na uzavření soudního smíru, ačkoli je nutné vycházet z úvěrové smlouvy, jejíž nedílnou součástí je smlouva o inkasní službě a službě podpora a která je jako celek neplatná. Za situace, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 13 194 Kč a žalovaný uhradil 1 514 Kč, může žalobkyně požadovat pouze 11 680 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. obč. zák. s úroky z prodlení. Proto soud ve zbytku uplatněných nároků žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení by ve sporu úspěšnější žalovaný měl právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému náklady nevznikly, soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku pod bodem V.