6 C 41/2022-17 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 2 295 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná jako držitel televizního přijímače je poplatníkem televizního poplatku. Žalovaná však nedostála své zákonné poplatkové povinnosti vyplývající ze zákonů č. 252/1994 Sb. a následně č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon“) a neuhradila za měsíce září 2019 až prosinec 2020 do patnácti dnů příslušného kalendářního měsíce televizní poplatky, což činí za kalendářní měsíc 135 Kč a celkem 2 295 Kč. Žalované byly v souladu s ust. § 46b o.s.ř. doručovány soudní písemnosti na adresu trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Na základě postupu při doručování písemností podle ust. § 49 a násl. o.s.ř. soud vycházel ze zákonné fikce, že soudní písemnosti byly žalované doručeny, i když se o nich nedozvěděla. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo v souladu s ust. § 115a o.s.ř. rozhodnuto bez nařízení jednání. Jejich souhlas je dovozován z ust. § 101 odst. 4 o.s.ř., když se ve stanovené lhůtě k otázce rozhodnutí bez jednání nevyjádřili. Žalobkyně k žalobě připojila jako důkazy potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků, výzvu k uhrazení dluhu a výpis o platbách televizního poplatku. Z těchto důkazů vyplývá, že žalovaná se stala poplatníkem televizních poplatků. Výzvou byla vyzván k úhradě dluhu z titulu nezaplacených televizních poplatků s podrobným rozpisem historie dlužné částky v příloze k tomuto dopisu. Z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní vzal soud za prokázané, že žalovaná nehradila televizní poplatky za měsíce, které jsou uvedeny v žalobě. Podle ust. § 3 odst. 2 zákona je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň jeden měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Dle ust. § 7 odst. 2 zákona platí, že je-li poplatníkem fyzická osoba, je televizní poplatek splatný nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce. Ve smyslu ust. § 10 zákona je provozovatel vysílání oprávněn v případě, že poplatník včas televizní poplatek nezaplatí, domáhat se svého práva u soudu, včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Jestliže tedy žalovaná nehradila televizní poplatky do 15. dne v měsíci, je ve smyslu ust. § 1970 z.č. 89/2012 Sb. v prodlení s plněním peněžitého dluhu a věřitel má právo vedle plnění požadovat též úroky z prodlení. Vzhledem k tomu, že dlužná částka odpovídá předloženým důkazům a úroky z prodlení byly požadovány v souladu s nařízením vlády č. 180/2013 Sb., soud podané žalobě v celém rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kde kritériem je úspěch ve věci a v souladu s judikaturou Ústavního soudu (Nález Ústavního soudu I. ÚS 3344/2012 ze dne 24.7.2013), podle které má Česká televize poli svého působení výsadní postavení, k němuž má vytvořeny specifické podmínky a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky, jako na orgány státní moci, jež hospodaří s majetkem státu, tudíž může být dostatečně vybavena odbornými pracovníky, kteří mohou hájit její zájmy před soudem a neangažovat k vymáhání svých pohledávek externí odborníky. Proto soud žalobkyni přiznal toliko náhradu za zaplacení soudní poplatek ve výši 400 Kč a podle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., v návaznosti na vyhl. 254/2015 Sb. § 2 odst. 2, za 2 x po 100 Kč, celkem 600 Kč.