8 C 263/2022-17 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o bankovních službách ze dne 11. 5. 2020 a smlouvy o povoleném debetu ze dne 11. 5. 2020, na základě které umožnila žalovanému možnost přečerpat peněžní prostředky do záporného zůstatku ve výši 50 000 Kč. Žalovaný na tuto smlouvu dluží žalobkyni částku 53 553,35 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení celkové dlužné částky. Žalovaný tuto částku nezaplatil ani po zaslané předžalobní upomínce. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud na základě předložených listinných důkazů, a to smlouvy o bankovních službách ze dne 11. 5. 2020 a smlouvy o povoleném debetu ze dne 11. 5. 2020, výpisů, odstoupení od smlouvy, Úvěrových podmínek a předžalobní upomínky, vzal za prokázané: Dne 11. 5. 2020 uzavřel žalovaný s žalobkyní smlouvu o bankovních službách a téhož dne smlouvu o povoleném debetu, na jejichž základě umožnila žalovanému možnost přečerpat peněžní prostředky do záporného zůstatku ve výši 50 000 Kč. Žalovaný této možnosti využil a celkově vyčerpal částku 53 553,35 Kč, čímž došlo k přečerpání povolené částky a žalovaný tak na tento úvěr dluží žalobkyni částku 53 553,35 Kč s příslušenstvím. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. Soud na základě shora provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o bankovních službách a smlouva o povoleném debetu podle § 2395 a násl. obč. zák., jejíž součástí jsou Úvěrové podmínky. Jelikož žalovaný uzavřel dne 11. 5. 2020 smlouvu, na jejímž základě čerpal úvěr, na který momentálně dluží 53 553,35 Kč, vznikla mu podle smlouvy o úvěru povinnost úvěr ve sjednané lhůtě splatit. Protože žalovaný úvěr včas nezaplatil, vzniklo žalobkyni právo požadovat úhradu dlužné částky. Protože se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu, má žalobkyně právo na úhradu úroku z prodlení v souladu s ust. § 1970 obč. z., jehož výše byla shledána v souladu s nařízením vlády č. 180/2013 Sb. Na základě výše uvedeného soud podané žalobě v celém rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 806,20 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 191 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 53 553,35 Kč sestávající z částky 3 260 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 120 Kč ve výši 1 495,20 Kč.