21 C 9/2026-25 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s příslušenstvím. Žalobkyně v žalobě uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností Multitude Bank p.l.c. (dříve , Anonymizováno, .), a žalovaným, byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši , částka, . Úvěr měl být splacen nejpozději do , datum, . Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek právní předchůdkyně žalobkyně www., Anonymizováno, .cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně telefonního čísla a emailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Po prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky , částka, s příslušenstvím.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) rozhodnuto bez nařízení jednání. Souhlas žalovaného je dovozován za použití ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., neboť se ve stanovené lhůtě k otázce rozhodnutí bez jednání nevyjádřil.4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne , datum, mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností Ferratum Bank p.l.c., a žalovaným, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout revolvingový úvěr až do výše , částka, . Žalovaný se oproti tomu zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 146,949 % ročně. Roční procentní sazbu nákladů (tzv. RPSN) ve výši 299,98 % soud zjistil rovněž z úvěrové smlouvy. Z listiny „payments and withdrawal report“ bylo zjištěno, že žalovaný načerpal celkem částku ve výši , částka, , přičemž právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem , částka, . Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaného postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne , datum, . Téhož dne adresovala právní zástupkyně žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k plnění.5. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.8. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení.9. Soud se dále zabýval platností smlouvy o úvěru ze dne , datum, zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů, a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 580 o. z. neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním, a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy.10. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statistická data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v září 2021, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 7,13 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, v níž byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 299,98 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se jiného než jistiny, jsou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatnými.11. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o úroku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání právní žalobkyně, respektive její předchůdkyně žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročnou půjčku. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatků. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán úrok, případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne , datum, mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná jako celek.12. Žalobkyně se domáhala úhrady částky , částka, a dále úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně jdoucím z této částky od , datum, do zaplacení. Soudem bylo zjištěno, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem , částka, . Za situace, kdy úrok a další poplatky byly shledány neplatně sjednanými, žalovaný plnil na jistinu. Tato činila celkem , částka, (celková částka, kterou žalovaný načerpal). Pokud žalovaný plnil na shora uvedenou částku, uhradil poskytnutou, resp. načerpanou jistinu, v plné výši. Žalobou uplatněný nárok tak nelze shledat za důvodný, proto bylo rozhodnuto tak, že žaloba byla zamítnuta. Taktéž pro uplatněný úrok z prodlení byl žalobní návrh zamítnut.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, měl by proto nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v souvislosti s vedením sporu žádných nákladů nevzniklo. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.