34 C 435/2018-241 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaných solidárního zaplacení částky 207 104 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaní jsou vlastníky jezu [obec], vybudovaného před 1. 1. 2002 na 109. říčním kilometru významného vodního toku Berounka, postaveného na pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice ve vlastnictví České republiky, s nímž má na základě ohlášení z 7. 2. 2006 v souladu s § 2 a § 16 odst. 2 zákona o státním podniku právo hospodařit žalobkyně. Žalovaná pohledávka se opírá o § 59a vodního zákona, jež bylo do vodního zákona vloženo zákonem č. 303/2013 Sb., a které zakládá právo vlastníka pozemku pod vodním dílem budovaným před 1. 1. 2002 na jednorázovou náhradu za jeho strpění a užívání. Žalobkyně pozemek pod jezem nemůže užívat žádným jiným způsobem. Kdyby jezu nebylo, mohla by si žalobkyně v daném místě sama jez postavit spolu s malou vodní elektrárnou a využít jej k výrobě elektrické energie, jak to žalobkyně činí v jiných místech na vodních tocích, nebo by mohla přistoupit k renaturaci vodního toku v daném místě a tím zajistit ekologicky šetrnější podobu vodního toku. Jez slouží jako vzdouvací objekt k využití energetického potenciálu vod pro malé vodní elektrárny ve vlastnictví žalovaných již od 90. let. Ty se nacházejí u jezu na pravém břehu řeky a každá z nich má oddělený náhon. Ta, která stojí na začátku náhonu je v provozu od roku 1991 a ta, která se nachází na konci náhonu je v provozu od roku 2000. Bez existence jezu by nátok k malým vodním elektrárnám ve vlastnictví žalovaných neměl dostatečný spád a nebylo by možné v nich vyrábět elektrickou energii. Sexistencí elektráren je spojena velmi dlouhá restrikce vlastnického práva žalobkyně, která vzhledem k trvalosti jezu přetrvá i do daleké budoucnosti. Žalobkyně stanovila výši náhrady v souladu s ust. § 16b odst. 3 zákona o oceňování majetku jako pětinásobek obvyklého ročního nájemného ze zastavěného pozemku se zohledněním energetického potenciálu vodního díla ve výši 171 160 Kč (5 x 34 232 Kč) na základě znaleckého posudku [anonymizována dvě slova], s.r.o. [číslo] ze dne 11. 9. 2018, k níž s odkazem na § 14 odst. 2 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty připočetla DPH ve výši 35 944 Kč. Žalobkyně se pokusila se žalovanými na zaplacení náhrady dohodnout, a proto dopisem ze dne 18. 10. 2018 vyzvala žalované k uzavření dohody o finanční náhradě za omezení vlastnického práva k pozemku ve výši žalované sumy. Jelikož k uzavření dohody nedošlo, vyzvala žalobkyně žalované k dobrovolné úhradě žalované sumy předžalobními výzvami ze dne 11. 12. 2018. 2. Žalovaní se žalobou nesouhlasili, namítli promlčení žalované pohledávky a nadto dovozovali, že žalovaná pohledávka neexistuje, protože § 59a vodního zákona se nevztahuje na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, konkrétně se nevztahuje na historická vodní díla vybudovaná před staletími. To je i případ jezu [obec], který je součástí [anonymizováno] či [anonymizováno] mlýna. První zmínka o mlýnu je ze 17. století, v roce 1916 byla v budově mlýna instalována Francoisova turbína o výkonu 78 kW, která nahradila vodní kolo. V roce 1988 byla provedena její oprava, turbína slouží k výrobě elektrické energie od roku 1990. Od roku 1991 je provozovatelem malé vodní elektrárny žalovaný č. 1, od téhož roku byla Francoisova turbína nahrazena dvěma turbínami typu Semi-Kaplan o výkonu 35 kW, které byly pojmenovány MVE Olešná I a MVE Olešná II. V roce 2001 byla uvedena do provozu nová MVE U Černých, která je vybudována níže po proudu, a u níž byly instalovány dvě turbíny Semi-Kaplan o výkonu 2 x 100 kW. V roce 2008 a 2013 byly provedeny generální opravy strojních částí MVE Olešná II, u které byl navýšen výkon na 50 kW a u MVE Olešná I na 55 kW. Výkon MVE U Černých byl navýšen na 2 x 130 kW v roce 2014. V roce 2018 a 2019 byla provedena generální oprava daných turbín. Současná podoba jezu je ovlivněna jeho průběžnými opravami, vždy však docházelo toliko k opravám a údržbě původního jezu, např. v roce 2001 byly opraveny dřevěné trámové konstrukce, vyměněny trámy, vysypána a přehrnutá kamenná rovnanina, horní hrana jezu byla prolita betonem a byl vytvořen rybí přechod. V roce 2013 bylo zahrnuto vymleté podjezí a vyčištěno koryto vodního toku s uložením vytěženého materiálu. Žalovaní užívali jez na základě nájemní smlouvy z 28. 12. 1994, posléze jej nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy z 8. 12. 1997. Okolité nemovitosti, na nichž jsou umístěny malé vodní elektrárny, nabyli žalovaní na základě kupní smlouvy z 15. 6. 1988. V době nabytí vlastnického práva žalovanými tedy dotčená limitace oprávnění vlastníka již existovala. Limitace a délka trvání omezení vlastnického práva žalobkyně sahá do historie natolik, že úvahy o peněžité kompenzaci zde nemají racionální podklad. Z těchto důvodů navrhovali zamítnutí žaloby. 3. Soud vzal za prokázané, že Česká republika je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice; dle záznamu v katastru nemovitostí právo hospodařit s tímto pozemkem náleží žalobkyni. Žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci vodního díla - jezu [obec], postaveném na pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice, umístěném v korytě vodního toku na 108. říčním kilometru řeky Berounky, vybudovaném před 1. 1. 2002. 4. Skutečnost, že v katastru nemovitostí je Česká republika zapsána jako vlastník pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice a právo hospodaření s tímto pozemkem náleží žalobkyni je prokázáno výtiskem z nahlížení do katastru nemovitostí na č. l. 37, resp. na č. l. 77 a č. l. 78. Právo hospodařit se zmíněným pozemkem je navíc prokázáno též ohlášením o změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 7. 2. 2006 na č. l. 160 a vyrozuměním Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj o zápisu práv do katastru nemovitostí záznamem na č. l. 161 p. v . Skutečnost, že vlastnické právo k jezu postaveném na pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice je zapsáno ve prospěch společného jmění žalovaných, je prokázáno výpisem z KN na č. l. 26, resp. výtisky z nahlížení do KN na č. l. 29 a č. l. 84 a 85. Že se dané vodní dílo nachází v korytu řeky je - vyjma toho, že je to zjevné z povahy věci - patrné též z katastrální mapy na č. l. 38, 38 p. v ., 86 a č. l. 118 a taktéž z fotografií na č. l. 40. To, že dílo bylo vybudováno před 1. 1. 2002, vyplývá z nájemní smlouvy ze dne 28. 12. 1994 na č. l. 136, dle níž tehdejší vlastník [právnická osoba] pronajal jez žalovaným společně se třemi dalšími osobami za roční nájemné ve výši 100 Kč; kupní smlouvou ze dne 8. 12. 1997 na č. l. 137, dle níž [právnická osoba] prodal daný jez bývalým nájemníkům za cenu ve výši 20 000 Kč; rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 19. 2. 2001, zn. ŽP [číslo], o povolení vodohospodářského díla, nímž tento úřad povolil druhému žalovanému opravit vodohospodářské dílo - jez [obec] na ř. km 108,8 řeky Berounky. 5. Po právní stránce soud vyšel z § 50 písm. c) vodního zákona, dle něhož vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku vybudovaná před účinností vodního zákona. Vodním dílem se podle § 55 odst. 1 písm. a) vodního zákona rozumí též jez. Česká republika je vlastníkem shora uvedeného pozemku v korytě řeky Berounky, s nímž je oprávněná nakládat žalobkyně podle § 2 a § 16 odst. 2 zákona o státním podniku a žalovaní jsou vlastníkem vodního díla vybudovaného před účinností vodního zákona (§ 137 vodního zákona) umístěného na daném pozemku České republiky, neboť jim svědčí domněnka správnosti zápisu v KN dle § 980 odst. 2 věty první o. z. Z toho důvodu je žalobkyně povinna strpět na svém pozemku vodní dílo žalovaných. 6. Otázkou poměru § 50 písm. c) vodního zákona k § 59a vodního zákona se zabýval Nejvyšší soud poprvé v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020. Obě zmíněná ustanovení vodního zákona zakládají existenci zákonného omezení vlastnického práva a představují řešení situací existujících z dob před účinností nového vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace - v případě § 59a vodního zákona tak zákon stanoví výslovně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019), v případě § 50 písm. c) vodního zákona právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). 7. Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního zákona je - jak vyplývá z výše uvedeného - shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) vodního zákona jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nach