14 C 194/2021-56 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou, doručenou soudu dne 26. 3. 2021, žalobkyně uplatnila postoupenou úvěrovou pohledávku v částce 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 29. 8. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 2 945,03 Kč, s úrokem v částce 4 970 Kč, a dále smluvní pokutu v částce 11 025 Kč. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 s účinností ke dni 28. 8. 2020, kterou uzavřela s původním věřitelem, a společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 8. 9. 2020. Dne 26. 4. 2019 uzavřel žalovaný s původním věřitelem smlouvu o úvěru [číslo] to v místě obchodní sítě zprostředkovatele úvěru, [právnická osoba], kde zároveň při podpisu smlouvy žalovaný obdržel jistinu úvěru ve výši 5 000 Kč, což stvrdil podpisem smlouvy. Na základě smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit spolu s kapitalizovaným úrokem v částce 1 150 Kč do 30 dnů od uzavření smlouvy. Dne 7. 5. 2019 byl k uvedené smlouvě uzavřen dodatek, kterým byla navýšena jistina úvěru na celkovou částku 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s kapitalizovaným úrokem v částce 4 870 Kč do 26. 5. 2019. Žalovaný o dodatek smlouvy požádal on-line na internetových stránkách www.zaplo.cz, kde vyplnil registrační údaje, poskytl číslo a kopii svého občanského průkazu, původní věřitel provedl schvalovací proces, jehož součástí bylo nahlížení do insolvenčního rejstříku, bankovního registru klientských informací a nebankovního registru klientských informací, a kroky vedoucí k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Žádost o dodatek byla žalovanému schválena a na jím sdělený bankovní účet byla poukázána požadovaná finanční částka. Žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas. Podle smlouvy mu tak vznikla povinnost zaplatit původnímu věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení. Ke dni postoupení pohledávky její celková výše činila 41 020 Kč a byla tvořena nesplacenou jistinu ve výši 25 000 Kč, nesplaceným úrokem v částce 4 870 Kč, nesplacenou smluvní pokutou 11 050 Kč (žalobkyně nárokuje 11 025 Kč, a to v sazbě 0,1 % denně z jistiny pohledávky 25 000 Kč za dobu od 27. 5. 2019 do 10. 8. 2020) a neuhrazenými paušálními náklady na upomínání ve výši 100 Kč, a to za dvě písemné upomínky po 50 Kč (připočteno k úroku v částce 4 870 Kč). Žalobkyně dále nárokuje úrok z prodlení v částce 2 945,03 Kč vypočtený za dobu od 27. 5. 2019 do 10. 8. 2020 z jistiny pohledávky ve výši 25 000 Kč. Před podáním žaloby byla žalovanému zaslána poslední upomínka ze dne 9. 3. 2021. Žalovaný svůj dluh neuhradil. 2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že žalobci postupně uhradil částku 14 000 Kč, když z účtu své přítelkyně pod příslušným variabilním symbolem poukázal na účet žalobkyně dne 15. 10. 2021 částku 5 000 Kč, dne 11. 11. 2021 částku 3 000 Kč, dne 14. 12. 2021 částku 2 000 Kč, dne 17. 1. 2022 částku 2 000 Kč a dne 15. 2. 2022 částku 2 000 Kč. Dále žalovaný navrhl, že příslušnou dlužnou částku uhradí ve třech měsíčních splátkách, neboť vzhledem ke svým majetkovým poměrům nemá možnost dluh uhradit jednorázově. 3. Na vyjádření žalovaného reagovala žalobkyně podáním ze dne 8. 3. 2022, kterým vzala žalobu částečně zpět o částku 14 000 Kč. Potvrdila, že ze strany žalovaného jí byla uhrazena dne 15. 10. 2021 částka 5 000 Kč, dne 11. 11. 2021 částka 3 000 Kč, dne 15. 12. 2021 částka 2 000 Kč, dne 17. 1. 2022 částka 2 000 Kč a dne 16. 2. 2022 částka 2 000 Kč. Žalobkyně úhradu započetla na dlužnou smluvní pokutu ve výši 11 025 Kč a kapitalizovaný úrok v částce 2 975 Kč. V rozsahu částečného zpětvzetí žaloby soud řízení částečně zastavil podle § 96 odst. 2 o. s. ř. (výrok II. tohoto rozsudku). 4. Soud ve věci provedl důkaz předloženými listinami a zjistil z nich následující skutečnosti. Dne 26. 4. 2019 původní věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli smlouvu o úvěru v písemné podobě, na základě níž původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč, vyplacený v hotovosti, přičemž hotovostní čerpání úvěru žalovaný stvrdil podpisem na smlouvě, kdy žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku celkem 6 150 Kč do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Dále žalobkyně předložila smluvní formulář smlouvy o úvěru ze dne 7. 5. 2021 vyplněný údaji o žalovaném a o poskytnutí spotřebitelského úvěru v celkové výši 25 000 Kč, který má být splacen do 26. 5. 2019 v částce celkem 29 870 Kč, uzavření této smlouvy však není zjištěno, z předložených listin nijak nevyplývá, že by žalovaný projevil vůli být tímto textem smlouvy vázán. Podle výpisu z účtu původní věřitel poukázal dne 7. 5. 2019 na účet žalovaného na částku 20 000 Kč s poznámkou, že se jedná o dodatečnou půjčku. Původní věřitel zaslal žalovanému dne 9. 6. 2019 upomínku a dále 5. 7. 2019 opakovanou výzvu k úhradě dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku žalobkyni, a postoupení pohledávky oznámil žalovanému dopisem ze dne 8. 9. 2020. Jiné důkazy nebyly navrženy, soud jiné důkazy neprováděl. 5. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně tvrdila, že původní věřitel nahlédl do insolvenčního rejstříku (takový úkon nepředstavuje prověření úvěruschopnosti spotřebitele, nýbrž pouze zjištění případné rizikovosti úvěru) a dále, že nahlédl do bankovního registru klientských informací a nebankovního registru klientských informací, provedení těchto úkonů a zjištění z nich plynoucí však není objasněno ani prokázáno. Žalobkyně nenabídla soudu žádný důkaz, který by podporoval její tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy řádně posouzena. 6. Na vztah mezi účastníky dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti schopen spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 7. V daném případě žalobkyně nepředložila soudu žádné důkazy, které by svědčily o posouzení a ověření úvěruschopnost žalovaného. Soud proto musel dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú., a tudíž je úvěrová smlouva neplatná. 8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] OPR-Finance, kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 9. V důsledku závěru o neexistenci, resp. absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle ust. § 2991 o. z. Žalovaný tak má povinnost vrátit žalobkyni pouze částku, kterou přijal a dosud nesplatil. Žalovaný přijal částku celkem 25 000 Kč a splatil částku celkem 14 000 Kč, zbývá mu tedy uhradit 11 000 Kč. V tomto rozsahu soud návrhu vyhověl a k plnění určil k návrhu žalované