17 C 281/2022-42 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se původně domáhala po žalované zaplacení částky 92 086,88 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 301,47 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 63 Kč. Ve svých podáních uvedla, že žalovaná se stala držitelkou 97 televizních přijímačů. V prvním čtvrtletí roku 2021 neuhradila na televizních poplatcích 29 991,30 Kč, ve čtvrtém čtvrtletí téhož roku nezaplatila na televizních poplatcích 22 810,58 Kč a v posledním čtvrtletí roku 2022 neuhradila na poplatcích 39 285 Kč. 2. Žalovaná ve své reakci na žalobu uvedla, že stát svými vládními opatřeními v boji proti corona viru znemožnil svobodné podnikání osobám podnikajícím v oboru poskytování ubytovacích zařízení, kteří si tak nemohli vydělat na placení koncesionářských poplatků. Žalobkyně je veřejnoprávní institucí, která má plnit úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání a členy vrcholného orgánu Rady České televize volí a odvolává stát. Žalobkyně je tedy veřejnoprávním subjektem založeným na základě zákona. Pokud tedy veřejnoprávní subjekt zřízený na základě zákona požaduje po soukromém subjektu placení koncesionářských poplatků stanovených zákonem v situaci, kdy stát znemožnil svobodné a řádné podnikání na základě vládních opatření, jedná žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Tuto argumentaci žalovaná odvíjí od odůvodnění rozsudku mezi týmiž účastníky ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 36 C 159/2021. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, že žalobkyně platbu z [datum] započetla na období, které je předmětem žaloby. 3. Žalobkyně ve své replice uvedla, že pokud jde o rozpory jejího počínání s dobrými mravy, nemá legislativní zmocnění pro změnu způsobu platby poplatku a musí se řídit platnou legislativou. Povinnost hradit poplatek je dána po celou dobu, kdy je poplatník evidován, a to až do konce měsíce, v němž se poplatník z evidence odhlásil. Tím spíše tato povinnost musí být zachována i v případě, kdy se poplatník z evidence neodhlásí, ač se odhlásit mohl a měl. Dále upozornila na to, že po dobu vládních nařízení nějak neomezila své vysílání a také na to, že náklady, které podnikatelům vznikly v souvislosti s koncesionářskými poplatky, bylo možné zahrnout do žádosti o dotace buď v programu Covid – nepokryté náklady nebo Covid 2021. Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 7 Tdo 1229/2020, podle něhož televizní poplatky jsou svého druhu daní z majetku s výnosem nikoliv ve prospěch státního rozpočtu, ale ve prospěch provozovatele vysílání, přičemž poplatek není vázán na skutečné využívání možnosti veřejnoprávní vysílání přijímat, ale na vlastnictví přijímače. 4. S ohledem na úhradu ze strany žalované dne [datum] ve výši 39 285 Kč, u níž nebylo nijak specifikováno na jaké dlužné poplatky, má být započtená, vzala žalobkyně žalobu o zaplacení této částky částečně zpět, jelikož tato suma byla započtena na nedoplatek 1. čtvrtletí 2021 v částce 29 991,30 Kč a částečně na 2. čtvrtletí roku 2021 částkou 9 294 Kč. U 2. čtvrtletí 2021 tak zbývá doplatit 13 516,88 Kč a u 2. čtvrtletí roku 2022 39 285 Kč. Žalobkyně dále vzala žalobu částečně zpět i v rozsahu nároku za zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 63 Kč. V rozsahu částečného zpětvzetí žaloby, učiněného ještě před jednáním ve věci samé, soud proto výrokem I. a II. řízení částečně zastavil. 5. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalovaná ve druhém čtvrtletí roku 2021 a ve druhém čtvrtletí roku 2022 byla držitelkou 97 televizních přijímačů. V těchto obdobích neplatila televizní poplatky. Nebylo sporu ani o tom, že ty platby žalované, které byly individuálně specifikovány tak, aby je bylo možné přiřadit na konkrétní dlužná období, byly řádně žalobkyní započteny a přiřazeny k jednotlivým dlužným obdobím. Platba z [datum] nijak specifikována žalovanou nebyla. 6. Skutkový závěr věci odpovídá nesporným tvrzením stran a s ohledem k tomu, že těžiště rozhodnutí spočívalo na právním hodnocení nároku žalobkyně, nebylo zapotřebí s ohledem na nesporné skutečnosti dalšího dokazování. Soud proto dokazování nad rámec nesporných tvrzení nepřipustil pro jeho nadbytečnost. 7. První otázka, kterou bylo zapotřebí vyřešit, byla otázka zaúčtování plateb žalované na dluh, který jí vzniknul u žalobkyně. 8. Podle § 1933 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také OZ) byl-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, u jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdřív splatný. 9. S ohledem na znění ustanovení § 1933 odst. 1 OZ bylo počínání žalobkyně u platby z [datum] ve výši 39 285 Kč správné, započetla-li tuto platbu na závazek dříve splatný v souladu s druhou větou citovaného ustanovení, tedy na nedoplatek za první čtvrtletí 2021 a část druhého čtvrtletí stejného roku. Žalobkyně proto řádně provedla zápočet, předmětem řízení tak zůstalo pouze část druhého čtvrtletí roku 2021 a druhé čtvrtletí roku 2022. Byť je to žalobkyně, kdo disponuje řízení, bylo zapotřebí se otázkou správného započtení vypořádat nejen s ohledem na posouzení otázky míry úspěšnosti žalobkyně v řízení, jelikož po částečném zpětvzetí žaloby je ve vztahu k nákladům řízení nutné posuzovat, zda k takovému kroku došlo pro chování žalované či nikoli, a také proto, aby strany měly právní jistotu, pokud jde o rozsah dluhů žalované a období, která jsou nebo nejsou uhrazena. 10. Druhou otázku, kterou bylo nutné řešit, bylo posouzení mravnosti žalobkyně při vymáhání dlužných poplatků po žalované. Argumentace žalované, která prakticky ztotožňuje Českou republiku s Českou televizí, není správná. Žalobkyně není tou, vůči níž by argumentace žalované měla směřovat. Je třeba důsledně odlišovat od sebe aktivně legitimované subjekty, v tomto případě Českou republiku a Českou televizi. 11. Podle § 1 odst. 2, věty prvé a odst. 3 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi je Česká televize právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem. Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu. 12. Již z ustanovení třetího odstavce § 1 zákona o České televizi je zřejmé, že žalobkyně nemůže odpovídat za závazky státu, jelikož taková odpovědnost je zákonem vyloučená. Z koncepce celého zákona o České televizi je pak patrné, že Česká televize hospodaří s vlastním majetkem a je na státu v široké míře nezávislá. Kontrolním orgánem, kterým se uplatňuje právo veřejnosti nad kontrolou činnosti České televize, je [jméno] České televize, která je volena Poslaneckou sněmovnou Parlamentu Česká republiky (srov. § 4 a násl. zákona o České televizi). To, že zákonodárná složka veřejné moci se podílí na volbě členů Rady, ještě neznamená, že by bylo možné ztotožňovat oba dva subjekty, tedy Českou republiky a Českou televizi. Ingerence státu do fungování České televize prostřednictvím volených zástupců v [jméno] není možná ani bezprostředně v reakci na vývoj politického zastoupení i s ohledem k postupnému způsobu volby jednotlivých členů rady (srov. s § 4 odst. 4 stejného zákona). Stát, tedy Česká republika, má tak omezený vliv na fungování České televize a jeho kroky během pandemie COVID-19, tak nelze přičítat žalobkyni. Jak vyplývá z důvodové zprávy návrhu zákona o České televizi, České televize se zřizuje jako nestátní avšak veřejnoprávní instituce. Česká televize je zřízena sice zákonem, tedy státem, avšak její nestátní charakter je konstituován jako důsledek požadavku nezávislosti České televize na státu a jeho orgánech (srov. se zvláštní částí důvodové zprávy k § 1). 13. Rozhodl-li se stát prostřednictvím výkonné moci a částečně i moci zákonodárné omezit podnikání žalované v období pandemie COVID-19, nemůže být tato skutečnost vytýkána žalobkyni. Naopak, rezignace managementu žalobkyně na vybírání televizních poplatků by mohla být vnímána jako porušování povinnosti při správě cizího majetku s trestně právními konsekvencemi. Jestliže se výkonná ani zákonodárná moc nerozhodly, že by v určitých obdobích buď kompenzovaly zaplacené televizní poplatky vybraným subjektům, nebo osvobodily od poplatkové povinnosti tyto subjekty, nemůže být vytýkáno žalobkyni, že chovala v souladu se zákonem a poplatky vybírala. 14. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 15. Shora citované ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku ukládá soudu vykládat právní předpisy tak, aby takový výklad nebyl v rozporu s dobrými mravy, a zároveň nevedl ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. V daném případě tak výklad zákona, kdy žalobkyně požaduje svůj nárok pouze na základě zákona tak, aby mohla provozovat činnost uloženou jí zákonem, není v rozporu se shora citovaným ustanovením, jelikož výběr poplatků žalobkyní v souladu se zákonem není ne