30 C 369/2021-27 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost specifikovanou ve výroku I. tohoto rozsudku. Návrh odůvodnila tím, že na základě smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, se zavázala poskytovat žalovanému veřejně dostupné služby elektronických komunikací včetně služeb třetích stran, a žalovaný se zavázal jí za tyto služby včetně služeb třetích stran řádně hradit ceny ve vyúčtováních. Žalovaný pak neuhradil platby účtované třetími stranami ve vyúčtování [číslo] v částce [částka] se splatností dne [datum], [číslo] v částce [částka] se splatností dne [datum] a [číslo] v částce [částka] se splatností dne [datum]. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně na celkový dluh ve výši [částka] dosud ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které zcela korespondují se skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě. 4. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je zcela důvodná. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací s tím, že v daném případě se jedná o inominátní smlouvu ve smyslu ustanovení § 1746 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Pravomoc soudu je v tomto případě dána s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kompetenčním sporu ze dne 26. 10. 2010 č. j. Konf 56/2010-12, který dospěl k závěru, že předmětem řízení je cena za službu, když se jedná o objednávku vůči třetí straně na poskytnutí služby nabízející obsah prostřednictvím sítí a služeb o elektronických komunikacích a poskytnutí této služby nelze považovat za službu elektronických komunikací ve smyslu ustanovení § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, nýbrž za službu, která nabízí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací. S ohledem na skutečnost, že žalovaný porušil povinnosti vyplývající ze shora uvedené smlouvy, a to uhradit služby poskytnuté třetími osobami prostřednictvím komunikační sítě žalobkyně, když tyto povinnosti byly sjednány i ve všeobecných obchodních podmínkách, které jsou nedílnou součástí shora uvedené smlouvy, soud žalobě vyhověl a uložil žalovanému celkovou dlužnou pohledávku ve výši [částka] zaplatit. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 5. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 a o. s. ř., kdy žalobkyně, která byla ve věci zcela úspěšná, má vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], ze tří úkonů právní služby po [částka] (tj. [částka]), dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po [částka] dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši [částka] Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka [částka] Lhůta k plnění byla opětovně stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 6. Nad rámec shora uvedeného soud doplňuje, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno postupem podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy soud návrh žalobkyně vyhodnotil jako návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když jen u zdejšího soudu žalobkyně podala několik stovek obdobných návrhů. V souvislosti se shora uvedeným soud dále doplňuje, že dospěl k závěru, že nařízení o těchto žalobách obecně dopadá shora uvedené ustanovení s výjimkou případu, kdy skutkové okolnosti věci i právní hodnocení jsou natolik specifické, že je již nelze zařadit k „ obdobným věcem“. V daném případě se nejedná o takovouto výjimku, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána na naprosto totožném vzoru tak, jako v jiných obdobných případech, kdy došlo toliko k aktualizaci dat.