34 C 272/2021-20 — Okresní soud Plzeň-město

1. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný procesní nárok na zaplacení částky 7 616 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výroku z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 28. 4. 2014. 2. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 4. 2015 smlouvu o úvěru [číslo] v níž se zavázali na straně žalobkyně přenechat žalovanému částku 6 000 Kč, aby ji užil podle libosti a na straně žalovaného tuto částku vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 4 416 Kč v 56 týdenních splátkách ve výši 186 Kč počínaje 5. 5. 2015 a konče 26. 6. 2016. Dne 15. 6. 2016 vyzvala žalobkyně žalovaného k dobrovolné úhradě žalované pohledávky a upozornila ho, že nebude-li dobrovolně zaplaceno, obrátí se na soud se žalobou. 3. Po právní stránce soud vyšel z § 2390 o. z., neboť žalobkyně a žalovaný se zavázali, že žalobkyně přenechá žalovanému zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil zpět věc stejného druhu a žalovaný se zavázal tuto věc, tj. peníze, vrátit a zaplatit za to úrok. Materiálně (obsahově) vzato je úrokem odměna úvěrujícího za poskytnutí úvěru úvěrovanému. Naproti tomu pod poplatkem za poskytnutí úvěru se rozumí odměna a kompenzace úvěrujícímu za povinnost úvěrujícího udržovat disponibilní zdroje, z nichž by k žádosti úvěrovaného úvěr poskytl. V souzeném případě je ovšem zřejmé, že žalobkyně zpoplatňuje poskytování zápůjčky, nikoli udržování disponibilních zdrojů k čerpání úvěru. Pokud jde o výši úroku, soud ji posuzoval mimo jiné i z hledisek §§ 580 a 588 o. z. a dospěl k závěru, že byť úrok ve výši cca 100 % ročně ze zapůjčené částky je úrokem vysokým, je z hlediska dobrých mravů na samotné hranici toho, co lze ještě akceptovat. Uvedený závěr je třeba učinit zejména s ohledem na to, že úvěr byl poskytnut v nízkém objemu a na relativně krátkou dobu. Soud si je vědom toho, že judikatura Nejvyššího soudu pro závěr o nemravnosti ujednání o úroku zpravidla vyžaduje (s přihlédnutím k dalším okolnostem) dosažení trojnásobku běžné úrokové sazby bank, nicméně v souzeném případě nelze s odkazem na judikaturu Krajského soudu v Plzni sjednanou úrokovou sazbu považovat za nemravnou s přihlédnutím k těmto okolnostem: krátká doba splatnosti, která výrazně přispívá k tomu, že se RPSN jeví jako velmi vysoká; podstatným aspektem jej to, že půjčená částka je nízká a s jejím poskytnutím jsou spojeny určité náklady a poskytovatel by měl generovat určitý zisk; úvěr nebyl nijak zajištěn, žalovaný za vyšší úrok získal téměř okamžitě jím požadovanou, ničím nezajištěnou částku; žalovaný neuzavíral smlouvu se zprostředkovatelem (jako tomu bývá v jiných obdobných případech), který by mohl rozhodování žalované ovlivňovat; žalovaná sama vyhledala nabídku a smlouvu uzavírala za užití prostředku komunikace na dálku, nemůže tak jít o osobu zcela nevědomou (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 25 Co 397/2019). Žalovaný ve smyslu § 1958 odst. 1 o. z. nesplnil svou povinnost ve sjednaných splátkách, proto se ocitl v prodlení podle § 1968 o. z. a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 4. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.