11 C 160/2023-28 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobce se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částku 28 640 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Spolu s jistinou se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce i poplatek ve výši 17 307 Kč, který představoval smluvně sjednané příslušenství pohledávky. Celková splatnost závazku byla stanovena do [datum]. Žalovaný neuhradil na dlužnou částku ničeho. Žalobce nabyl předmětnou pohledávku na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] Vedle jistiny dlužné částky požadoval žalobce dále úhradu kapitalizovaného úroku ve výši 17 062,72Kč a ve výši 3 402,74Kč, dále úroku z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 433 Kč a smluvní pokutu ve výši 8 640 Kč Tyto částky žalovaný neuhradil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Žalobce ani žalovaný neměli námitek proti postupu soudu dle § 115a o.s.ř., a soud proto věc rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listin. 3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v tomto řízení za zjištěné, že žalovaný a právním předchůdce žalobkyně, společností [právnická osoba], uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě která právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, úvěr měl být splacen formou 15 měsíčních splátek, celkový poplatek za poskytnutí úvěru činil 15 372 Kč složený z úroku 10 386 Kč, částky za zpracování úvěru 1 500 Kč a částky za flexibilní a komfortní splácení 3 486 Kč, RPSN činila 112,74%, úroková sazba 69% ročně. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno žalobcem dopisem ze dne [datum], kterým byl žalovaný vyzván též k vrácení dlužné částky do [datum]. Ze statistických údajů publikovaných Českou národní bankou v rámci systému časových řad [příjmení] bylo soudem zjištěno, že v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy činila obvyklá výše úrokových sazeb korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v ČR jako nové obchody na spotřebu s fixací úrokové sazby nad jeden rok do pěti let 6,23% a běžná roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR jako nové obchody (RPSN) činila v témže období u úvěru na spotřebu 7,26%. 4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru na základě tvrzené úvěrové smlouvy, neboť smlouvu o úvěru ve znění, jak byla soudu předložena, by bylo nutno hodnotit jako absolutně neplatnou zejména z důvodu nemravnosti smlouvy s ohledem na excesivní úroky a RPSN a rovněž s ohledem na další sankční ujednání sjednaná pouze v neprospěch žalovaného jako spotřebitele (§ 588 občan. zák.). Z pohledu soudu poplatek za poskytnutí úvěru nepředstavuje nic jiného než úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. O nemravnosti dále svědčí též kumulace takto vysokého úroku s dalšími poplatky, to vše doplněno o smluvní pokutu 0,1 % denně sjednanou ve smluvních podmínkách. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. V daném případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, neboť žalobkyně by zcela jistě úvěr bez ujednání o úrocích neposkytla. Jednalo se o adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalovaného, a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu celou. Soud v souvislosti s tímto taktéž odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v rozsudku ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017. 5. Žalovanému proto nevznikla jiná povinnost než žalobci vrátit poskytnutou částku- jistinu v dosud nevrácené výši 20 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že se v daném případě jednalo o absolutně neplatnou smlouvu, představovalo plnění předchůdce žalobce žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Pohledávka žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení činí částku 20 000 Kč, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný žalobci nebo původnímu věřiteli nějakou částku dosud uhradil. 6. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, ten je vázán na výzvu věřitele dlužníku o zaplacení. Žalobce doložil jako první upomínku o úhradu dlužné částky adresovanou žalovanému dopis s oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] s lhůtou k plnění stanovenou do [datum], soud proto vycházel z toho, že ke dni [datum] již byl žalovaný v prodlení s úhradou této částky a od tohoto data přiznal žalobkyni úrok z prodlení do zaplacení v požadované procentní výši. Ve zbývající části soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. 7. Žalobce i žalovaný byli v tomto řízení částečně neúspěšní i neúspěšní, a soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení nárok.