34 C 115/2024-16 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 710 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výroku. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela dne 29. 4. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, dle které poskytla žalovanému dne 29. 4. 2023 úvěr, který se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně z dlužné jistiny. Žalovaný byl povinen k 28. dni v měsíci splácet úrok, jistinu mohl splatit dle libosti. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úroku, načež žalobkyně dopisem ze dne 28. 9. 2023 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho celé úhradě do 1. 10. 2023. Žalobkyně žaluje na 21 000 Kč skládajících se z nesplacené části jistiny ve výši 15 000 Kč, smluvního úroku z jistiny za první měsíc do vyčerpání úvěru ve výši 6 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 710 Kč za prodlení žalovaného se splácením úvěru za dobu od 2. 10. 2023 do 24. 1. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 29. 4. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se chtěli zavázat na straně žalobkyně poskytnout žalovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do výše 20 000 Kč a na straně žalovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky splatné průběžně k 28. dni v měsíci. Splatnost jistiny byla ponechána na vůli žalovaného. V případě prodlení žalovaného s hrazením sjednaného úroku byl žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně dne 29. 4. 2023 poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, dne 28. 9. 2023 žalobkyně celý úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho celému vrácení do 1. 10. 2023. Dne 24. 1. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k dobrovolné úhradě žalované pohledávky a upozornila ho, že nebude-li uhrazeno dobrovolně, obrátí se na soud se žalobou.4. Projevy vůle účastníků jsou prokázány smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 4. 2023, viz zejména čl. 1.1, 2.1 a 3.1. To, že žalovaný úvěr čerpal je prokázáno potvrzením , právnická osoba, ., o platbě ze dne 29. 4. 2023. Zesplatnění úvěru je prokázáno dopisem ze dne 28. 9. 2023, učinění předžalobní upomínky dopisem ze dne 24. 1. 2024 a podacím lístkem ze stejného dne.5. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že projevy vůle účastníků směřovaly k uzavření úvěrové smlouvy podle § 2395 o. z., v níž žalovaný vystupoval v pozici úvěrovaného a spotřebitele podle § 419 o. z. a žalobkyně v pozici úvěrující a podnikatelky podle § 420 odst. 1 o. z., nicméně se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle §§ 580 a 588 o. z. Porušení dobrých mravů je důvodem neplatnosti, k němuž soud přihlíží i bez návrhu.6. Co se týká nepřiměřené výše úroků, je třeba uvést, že v dané věci byl sjednaný úrok ve výši 40 % měsíčně, tedy cca 480 % ročně. Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem na spotřebu činila v době uzavření smlouvy cca 5 % ročně. Pro posouzení výše úroku se nabízí též srovnání s úročenými úvěry z kreditních karet, které jsou průměrně úročeny úrokem ve výši cca 20 - 25 % ročně. Sjednaný úrok tedy daleko přesahuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných peněžními ústavy. Z toho důvodu ji soud považuje za rozpornou s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).7. Jelikož dle názoru soudu nelze předpokládat ani z ničeho dovozovat, že by žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu i bez sjednání úroku představující v konečném důsledku její odměnu (např. smlouvu o bezúročné zápůjčce), nelze část smlouvy týkající se úroků oddělit od typu smlouvy ve smyslu § 576 o. z.8. Aplikace § 1802 o. z. či též obecnějších § 1792 odst. 1 a § 577 o. z. je však v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z., (jakož i § 1802 o. z. a § 1792 odst. 1 o. z.). Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C-618/10, Banco Español de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a § 1802 o. z. ve smyslu zúžení hypotézy těchto právních norem tak, aby nedopadaly na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli.9. Použití těchto ustanovení - nehledě na souvislost s evropským právem - v obdobných případech jako je tento brání též § 6 odst. 2 věta první o. z. V pozadí úvahy o nemravnosti nepřiměřeně vysokých úroků zpravidla přesahujících trojnásobek běžných úroků poskytovaných bankami, stojí skutková domněnka, dle níž osoby snažící se o uzavření úvěrové či obdobné smlouvy se zjevně nepřiměřeným vysokým úrokem se zpravidla nacházejí ve finanční tísni, přičemž poskytnutí peněz za nepřiměřený úrok je zneužitím jejich životní situace. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom smlouvy se shora uvedeným obsahem uzavírá dlouhodobě i navzdory tomu, že jako podnikatelce v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů jí právní názory na výši úroku musejí být známy. Jelikož je právní předchůdkyně žalobkyně podle § 6 odst. 1 o. z. povinna jednat v právním styku poctivě, znamená to mimo jiné to, že by neměla uzavírat smlouvy o zápůjčkách v nemravné výši. Použití § 1802 o. z. pak společnost , právnická osoba, staví do situace, kdy může spoléhat buď na to, že její dlužník, jež se sám zřejmě nachází ve finanční tísni, jí nemravně úročenou zápůjčku vrátí, nebo výše úroku bude soudem moderována na obvyklou sazbu. Takový přístup představuje doslova pobídku právní předchůdkyni žalobkyně, aby ve své praxi pokračovala a tím ze svého nepoctivého jednání v rozporu s § 6 odst. 2 větou první o. z. těžila.10. Jelikož je smlouva o úvěru neplatná, jsou účastníci si povinni podle § 2993 o. z. vrátit to, co plnili. Jelikož je v dané věci zřejmé, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, přičemž nebylo tvrzeno, že by žalovaný žalobkyni něco vrátil, jeho povinen k zaplacení právě této částky.11. K vrácení bezdůvodného obohacení vyzvala žalobkyně žalovaného dopisem, v němž mu určila lhůtu k plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. Z toho důvodu byl žalovaný povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. Nezaplatil-li žalovaný v tento den, byl od následujícího dne ve smyslu § 1968 věty první o. z v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 věty první o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.12. Pokud jde o žalobkyní uplatněný procesní nárok na zaplacení smluvní pokuty, je ujednání o ní pro její akcesoritu ke smlouvě o zápůjčce rovněž neplatné, a tudíž žalobkyně nemá právo na její zaplacení.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 757,88 Kč, přičemž tato částka představuje 32,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,05 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33,95 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 909 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 710 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.