11 C 77/2025-88 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou tomuto soudu dne 12. 5. 2025 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 85.126 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kterou žalovaný podepsal dne 31.03.2023. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 50 000 Kč (dále též jen „úvěr“). K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 03.04.2023. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 73,97 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 723 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květen 2023. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru k datu 26. 12. 2023. Za dobu do zesplatnění žalovaný uhradil celkem částku 18 615 Kč. Žalobce se v tomto řízení domáhal úhrady částky označené jako nová jistina ve výši 57 958,82 Kč, zahrnující i úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru, dále smluvní pokutu ve výši 1 497 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné nové jistiny celkem ve výši 23 503 Kč, úhradu za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr dle Přílohy č. , hodnota, smlouvy ve výši celkem , hodnota, a úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 48 953,53 Kč ode dne 28.12.2023 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se bez řádné a včasné omluvy nedostavil, a soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti a vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný měl v úmyslu dne 31. 3. 2023 s žalobcem uzavřít smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Z této úvěrové smlouvy byla zjištěna smluvní ujednání, jak je žalobce popsal v podané žalobě a jak jsou uvedena výše ohledně sjednání úvěru ve výši 50 000 Kč, splatného po 48 měsíčních splátkách s úrokovou sazbou 73,06% ročně a RPSN ve výši 104,98% ročně a rovněž s dalšími sankčními ujednáními ohledně smluvních pokut. Poskytnutí úvěru v uvedené výši žalobcem na účet žalovaného číslo: , č. účtu, bylo doloženo Dokladem o vyplacení úvěru z účtu žalobce vedeného u , právnická osoba, . dne 3. 4. 2023. Žalobce dále doložil listiny označené, jako Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru, Hodnocení klienta, Předsmluvní formulář, výzvy k zaplacení dlužných plateb z úvěru, oznámení z 26. 12. 2023 o zesplatnění úvěru a výzvu k okamžité úhradě. Z listiny označené jako Karta klienta na jméno žalovaného byla znovu potvrzena výše vyplacené částky 50 000 Kč a částka zaplacená žalovaným ve výši 18 615 Kč. Sám žalovaný netvrdil ani nedokládal žádnou úhradu na žalovanou částku.4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru na základě tvrzené úvěrové smlouvy. Strany uvedené smlouvy zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou soud dovozuje především z nemravnosti dané smlouvy.5. Soud se zabýval tím, zda nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Uzavřená smlouva o úvěru uvádí výši úroku 73,96% p.a., RPSN ve výši 104,98%. Jedná se o úrok ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Výše uvedené ujednání o výši úroku a RPSN je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně, stejně tak u RPSN (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Neplatnost smlouvy soud shledal i s přihlédnutím k dalším sankčním ujednáním, která byla vedle nepřiměřeného úroku sjednána v neprospěch spotřebitele, zejména se jedná o sjednané smluvní pokuty a poplatky související s prodlením žalovaného jako klienta.6. S ohledem na neplatnost dané smlouvy o úvěru žalovanému nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 50 000 Kč. Proto představuje plnění žalobce žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Z předložených listin a tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení již uhradil dosud provedenými platbami částku 18 615 Kč, a zbývá proto doplatit částku 31 358 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, ten je vázán na výzvu věřitele dlužníku o zaplacení ze dne 26. 12. 2023, soud proto vycházel z toho, že nejpozději od 31. 12. 2023 již byl žalovaný v prodlení a od tohoto data přiznal žalobci úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Soud žalob v tomto rozsahu vyhověl a ve zbytku ji pod výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.7. Žalobce i žalovaný byli v tomto řízení částečně úspěšní i neúspěšní, a soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.