13 C 279/2025-26 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou ze dne 11.9.2025 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým, by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 19 125,05 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalovaný coby státní občan Bulharska je jako cizinec u žalobkyně evidován pod číslem pojištěnce 6307564109. Jako občan Evropské unie byl žalovaný v České republice zaměstnán mimo jiné u společnosti , právnická osoba, , Tento zaměstnavatel přihlásil žalovaného z titulu zaměstnání v České republice k veřejnému zdravotnímu pojištění u žalobkyně v období od 13. 4. 2018 do 31. 1. 2019, a to na základě hromadného oznámení zaměstnavatele za měsíc duben 2018 a hromadného oznámení zaměstnavatele za měsíc leden 2019. Přestože žalovaný nebyl zaměstnán v ČR v období po 1.2.2019, prokazoval se při poskytování zdravotních služeb neoprávněně prokazoval žalobkyní vydaným evropským průkazem zdravotního pojištění, přestože v té době pojištěncem žalobkyně nebyl. Žalobkyně vynaložila náklady na zdravotní služby v celkové výši 19 125,05 Kč za období, kdy již žalovaný v ČR zaměstnán nebyl. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu celkem třemi výzvami, ale žalovaný přes tyxto výzvy na svůj dluh ničeho neuhradil.2. Mezinárodní příslušnost českých soudů je založena zněním čl. 7 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Obecná příslušnost podle Nařízení Brusel I Bis je sice dána u soudu místa bydliště žalovaného (je-li toto v některém ze členských států), ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti je žalobci na výběr dána zvláštní příslušnost soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie je nutno pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ vykládat v tom smyslu, že je za toto místo nutné považovat nejen místo příčinné události, v níž má škoda původ (stát, kde byly zdravotní služby na účet žalobce žalovanou neoprávněně čerpány), nýbrž i místo, kde vznikla samotná škoda (stát, kde došlo k odepsání peněžních prostředků z účtu žalobkyně). Žalovaný pak může být podle volby žalobce žalována u soudu jednoho nebo druhého místa. Místní příslušnost Okresního soudu , adresa, -město je dána podle § 87 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., o.s.ř., když v obvodu tohoto soudu je sídlo regionální pobočky žalobkyně i příslušná účtárna a došlo zde tudíž ke vzniku skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy – k odepsání peněžních prostředků odpovídajících neoprávněně čerpaným zdravotním službám z účtu žalobce. Místní příslušnost Okresního soudu , adresa, -město opakovaně v obdobných sporech potvrdil i Krajský soud v Plzni, a to např. rozhodnutím č.j. , spisová značka, a č.j. , spisová značka, .3. Žalovaný se k v žalobě nevyjádřil, přičemž byly žalovanému v tomto řízení listiny doručovány řádně na základě tzv. fikce doručení v souladu s § 45 a n., o.s.ř. na adresu trvalého pobytu žalovaného.4. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti tvrzené žalobkyní.5. Jedním ze základních principů evropského koordinačního práva je aplikace právního řádu jednoho státu výslovně uvedená v čl. 11 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29.dubna 2004 o koordinaci systému sociálního zabezpečení (dále jen „Nařízení č. 883/2004“). Podle čl. 11 odst. 3 písm. a) Nařízení č. 883/2004 na zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné v členském státě se vztahují právní předpisy tohoto členského státu. Tyto osoby jsou pak pojištěny ve státě výkonu výdělečné činnosti. Z tohoto důvodu byly žalovaný pojištěn v České republice podle českých právních předpisů, pouze však po dobu trvání tohoto zaměstnání. Podle § 3 odst. 2 písm. c) bod 1. zák. č. 48/1997Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZP“), zdravotní pojištění zaniká dnem, kdy osoba bez trvalého pobytu na území České republiky přestala být zaměstnancem. Podle § 12 písm. j) ZVZP byl žalovaný povinen při zániku zdravotního pojištění do osmi dnů vrátit žalobci průkaz pojištěnce vydaný žalobkyní – Evropský průkaz zdravotního pojištění (dále jen „EHIC“). Právo používat tento EHIC žalovanému příslušelo jen po dobu jeho účasti na veřejném zdravotním pojištění u žalobkyně, tedy pouze po dobu jeho zaměstnání. Dále byl žalovaný povinen podle čl. 76 odst. 4 Nařízení č. 883/2004 a podle čl. 3 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systému sociálního zabezpečení (dále jen „Nařízení č. 987/2009“) oznámit žalobkyni změnu své situace, tedy v daném případě ukončení zaměstnání v České republice, která je rozhodná pro jeho nárok na věcné dávky veřejného zdravotního pojištění. Žalovaný však ani jednu ze svých povinností vůči žalobkyni nesplnil, navíc se v období od 1. 2. 2019 do 6.3. 2019 při poskytování zdravotních služeb neoprávněně prokazoval žalobkyní vydaným EHIC, přestože v té době pojištěncem žalobkyně nebyl.6. Náklady za zdravotní služby uhrazené žalobkyní za žalovaného v období po 1.2.2019 byly prokázány Přehledem úhrad zdravotní péče.7. Žalobkyně vyzvala k úhradě tohoto dluhu žalovaného výzvami k zaplacení nákladů za vyčerpanou zdravotní péči ze dne 2. 10. 2024, ze dne 4. 11. 2024 a rovněž předžalobní upomínkou ze dne 20. 5.2025.8. Žalovaný v řízení netvrdila ani neprokazoval, že by v období od 1.2.2019 měl nárok na úhradu zdravotní péče vůči žalobkyni, či že by svůj dluh vůči žalobkyni uhradil. Proto soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v celém svém rozsahu a podle toho rozhodl. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.9. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., kdy žalobkyně, která byla ve věci zcela úspěšná, má vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, náhrady hotových výdajů v paušální výši určené dle ust. § 1 ve spojení s ust. § 2 vyhl. č. 254/2015 Sb. v částce 600 Kč, a to za podání návrhu ve věci samé a zaslání předžalobní výzvy k plnění. Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 1 600 Kč. Lhůta k plnění byla opětovně stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.