21 C 82/2025-32 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 22. 1. 2025 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 14 437 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 18. 1. 2025 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 23. 1. 2017 bylo zahájeno incidenční řízení u Krajského soudu v Plzni sp. zn. , incidenční spisová značka, , týkající se určení pravosti a výše pohledávky, přičemž žaloba byla žalobci doručena dne 9. 3. 2017. Ve věci byl vydán dne 1. 11. 2017 Krajským soudem v Plzni rozsudek č.j. , incidenční spisová značka, , kterým bylo žalobě vyhověno. Proti tomuto rozsudku bylo podáno včasné odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl ve věci usnesení ze dne 18. 7. 2018, č. j. , spisová značka, , kterým rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dne 11. 12. 2018 vydal Krajský soud v Plzni v pořadí druhý meritorní rozsudek, č. j. , incidenční spisová značka, , kterým žalobu zamítl. I proti tomuto rozsudku bylo podáno včasné odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. , spisová značka, byl prvoinstanční rozsudek znovu zrušen a věc vrácena. Dne 24. 6. 2020 vydal Krajský soud v Plzni v pořadí třetí rozsudek č.j. , incidenční spisová značka, , kterým žalobě částečně vyhověl a ve zbytku ji zamítl. Proti tomuto rozsudku bylo opětovně podáno odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. , spisová značka, , tak že prvoinstanční rozsudek ve výroku II. a III. změnil, a to tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalobce ve věci podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2023 č. j. , spisová značka, , kterým zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil k dalšímu řízení. Již v pořadí čtvrtým rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024 bylo řízení o odvolání zastaveno pro jeho zpětvzetí. Ve věci byla žalobcem podána ústavní stížnost, která byla dne 14. 8. 2024 odmítnuta, čímž bylo toto řízení definitivně skončeno. V kontextu výše uvedeného dne 29. 8. 2024 požádal žalobce žalovaného o náhradu škody ve výši 97 500Kč z důvodu nepřiměřené délky výše uvedeného soudního řízení, neboť toto bylo vedeno v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti, když trvalo 7 let a 5 měsíců. Žalobci tak vznikla nemajetková újma zejména ve formě psychických útrap, kdy musel neustále myslet na probíhající soudní spor a zda v něm bude úspěšný či nikoliv. Stanoviskem ze dne 18. 10. 2024 přiznal žalovaný žalobci nárok na zadostiučinění ve výši 81 813 Kč. Dle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 měl však žalobce nárok na zadostiučinění ve výši 96 250 Kč, když za první 2 roky řízení mu náleží částka 2 x 7 500 Kč, za dalších 5 let pak 5 x 15 000 Kč a v dalším roce trvalo řízení 5 měsíců, tedy 5 x 1 250 Kč (15 000Kč/12měsíci). Žalovaná částka v tomto řízení pak činí rozdíl mezi přiznaným nárokem na zadostiučinění a tím, co žalobci dle jeho názoru po právu náleželo (96 250Kč – 81 813Kč). Žalovaný ve svém stanovisku konstatuje, že byly shledány důvody pro snížení základní výše zadostiučinění o 10 % z důvodu skutkové složitosti řízení. Dále ale byla základní výše zvýšena o 10 % pro postup soudu, který se podílel na prodloužení délky řízení. Základní výše pak byla ale ještě snížena o 15 % z důvodu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a také před Ústavním soudem ČR. Žalobce však uzavírá, že tato skutečnost jemu nemůže být přičítána k tíži, když on tuto skutečnost nezavinil, neboť ve stanovisku bylo též konstatováno, že on se na délce řízení nepodílel svým procesním chováním. Ve své argumentaci pak odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III ÚS 1303/21 ze dne 17. 8. 2021, týkající se právě "soudního ping-pongu". Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 10. 1. 2025.2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s argumentací odpovídající té, která byla již uvedena v jeho stanovisku, tedy že ke krácení zadostiučinění o 15 % bylo přistoupeno z důvodu víceinstančnosti předmětného řízení. Ve vztahu k výši krácení uvedl, že takto je zavedena dlouhodobá praxe žalovaného, kdy v obdobných případech postupuje stejně.3. Při jednání soudu vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to pro zákonný úrok z prodlení z částky 14 437 Kč jdoucí od 18. 1. 2025 do 27. 2. 2025. Soud tak postupem dle ustanovení § 96 odst. 1, 2, 3 a 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I. tohoto rozsudku), když s tímto postupem souhlasila strana žalovaná.4. Na základě nesporných skutečností mezi účastníky dospěl soud ke skutkovému závěru, který plně koresponduje s tím, co je žalobcem tvrzeno výše v odstavci 1. tohoto rozsudku, kdy soud pro stručnost na toto odkazuje. Pro shrnutí jen uvádí, že předmětné řízení před Krajským soudem v Plzni trvalo 7 let a 5 měsíců, kdy dle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 činí výše nároku žalobce na zadostiučinění za takto trvající řízení částku 96 250 Kč (výpočet viz shora). Žalobce včas požádal žalovaného o náhradu škody, kdy mu bylo vyplaceno toliko 81 813Kč. Zadostiučinění bylo kráceno o 15 % z důvodu víceinstančnosti předmětného řízení (toto probíhalo před krajským soudem, vrchním soudem a nejvyšším soudem a dále před soudem ústavním).5. Dle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 tohoto ustanovení, má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.6. Dle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku.7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:8. Nárok žalobce se správně opírá o shora citovaná ustanovení zákona, a lze konstatovat, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když toto trvalo 7 let a pět měsíců (k samotnému jeho průběhu viz ještě dále). Pokud jde o výši uvedené krácení zadostiučinění vzhledem k víceinstančnosti řízení vyšel podepsaný soud též z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 1303/21 ze dne 17. 8. 2021, které právě případné krácení řeší. Zde správně argumentovala strana žalovaná, že už samotné postupování spisů mezi jednotlivými soudy samo o sobě zabírá určitý čas, kdy takový postup v objektivní rovině nemůže být brán k její tíži a krácení je zde pak na místě. S touto argumentací se soud ztotožňuje, nicméně nelze z ní vyjít ultimátně, když jak z výše citovaného rozhodnutí ústavního soudu vyplývá, je nutné toto řešit i z pohledu, zda soudy správně aplikovali hmotné právo, či procesně chybovaly, což v samotném důsledku zapříčiňuje opakované zrušování jejich rozhodnutí a prodlužování celého řízení. V souzené věci prvoinstanční soud rozhodoval celkem třikrát, odvolací čtyřikrát a věc vracel i soud nejvyšší. Pokud se podíváme do jednotlivých rozhodnutí, vrchní soud v případě prvního zrušení konstatuje, že ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav (nebylo provedeno dokazování ve vztahu ke kauzálním námitkám jedné ze stran), konstatováno je, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné a prvoinstanční soud se zde dopustil i procesních vad (z rozhodnutí nebylo patrné jaké konkrétní důkazy v řízení byly vůbec provedeny). V případě druhého rozhodování vrchního soudu a vrácení věci prvoinstančnímu, zde tento konstatuje, že opětovně zrušované rozhodnutí není přezkoumatelné a opětovně se zde prvoinstanční soud dopustil procesních vad, když při dokazování neprovedl výslech svědků, a skutkový závěr učinil toliko na základě protokolů o jejich výslechu. V případě třetího rozhodování vrchního soudu ve věci tento nakonec rozsudek prvoinstančního soudu změnil. Nejvyšší soud pak věc zrušil a tuto vrátil odvolacímu soudu se závazným právním názorem. Následně došlo ke zpětvzetí odvolání a věc byla zastavena. Následně byla podána ústavní stížnost, kdy řízení před Ústavním soudem trvalo toliko 4 měsíce. Z odůvodnění shora uvedených rozhodnutí je patrné, že k pochybení na straně soudů skutečně došlo, a toto pak mělo zcela logicky důsledek v prodloužení celého řízení (jak bylo konstatováno výše prvoinstanční soud ve věci rozhodoval celkem třikrát, kdy v posledním případě vrchní soud věc již nevracel provedl sám dokazování a věc změnil a věc byla rušena i Nejvyšším soudem). V kontextu shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 1303/21 tak nelze konstatovat, že krácení zadostiučinění o 15 % provedené žalovaným bylo na místě, a to i proto, že žalovaný svým procesním postupem nijak řízení neprodlužoval. Že se jednalo o věc skutkově i právně složitou, ani jedna ze stran nesporovala, a toto bylo zohledněno již v k