28 C 74/2026-70 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 19. 2. 2026 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 32 987,23 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřenou mezi žalobkyní a společností , Anonymizováno, Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne , datum, Smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 32 987,23 Kč, který měl být splacen nejpozději do , datum, . Žalovaná však poskytnuté prostředky nevrátila. Žalobkyně uvedla, že žalovaná byla opakovaně upozorňována upomínkami k úhradě dlužné částky, ale neuhradila ničeho. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu, kdy upřesnila, že žalovaná čerpala úvěr celkem ve výši 231 531,72 Kč, který jí byl poskytnut na její bankovní účet. Žalobkyně uvedla, že žalovaná v souvislosti s těmito peněžními prostředky uhradila celkem částku 252 353,23 Kč, přičemž jednotlivé platby ze strany žalované byly v souladu se smluvním ujednáním započteny jednak na jistinu a jednak na příslušenství. K doplacení tak stále zbývá částka 32 987,23 Kč. Žalobkyně taktéž uvedla, že předchůdce žalobkyně ověřoval úvěruschopnost žalované lustrací z veřejně dostupných databází, kdy odesláním žádosti o poskytnutí úvěru žalovaná prohlásila, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdila, že je schopna zápůjčku splatit a že řádně zvážila své možnosti.2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se v rámci lhůty ve výzvě doručené jí do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřila, ačkoliv byla poučena o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z předložených listin má soud za prokázaný následující skutkový stav. Aktivní věcná legitimace byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek včetně navazujících listin. Ze standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalované byl poskytnut úvěr s výši úvěrového limitu 35 000 Kč, přičemž každé čerpání úvěru bylo zpoplatněno poplatkem ve výši 12,5 % z čerpané částky úvěru. Celková částka, kterou je třeba zaplatit byla uvedena ve výši 96 459,54 Kč, kdy roční úroková sazba byla stanovena ve výši 0,2833 % denně, RPSN činila 258,02 %. Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou soud zjistil, že úroková sazba byla sjednána ve výši 8,5 % měsíčně, kdy již s ohledem na toto ujednání soud nepovažoval za významné se zabývat dalšími ustanoveními této smlouvy, když se jednalo zcela zjevně o smlouvu absolutně neplatnou. Z formuláře vyhotoveného žalobkyní soud zjistil, že příjem žalované měl činit 20 000 Kč, její výdaje 11 000 Kč. Z potvrzení plateb a ze sdělení banky, která vedla v předmětné době účet žalované soud má za prokázané, že žalovaná čerpala úvěr celkem ve výši 231 531,72 Kč, kdy z platební historie vyhotovené žalobkyní má soud taktéž za prokázané, že žalovaná v souvislosti s touto částkou uhradila celkem částku 252 353,23 Kč. Dopisem ze dne 23. 1. 2026 a předžalobní upomínkou z téhož dne byla žalovaná vyzývána k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě 3 dnů od doručení výzvy.5. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 1813 obč. zák. se má za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.7. Podle § 2 odst. 3 obč. zák. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející lidské cítění.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2006 o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takovéto smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěry schopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Pokud je to nezbytné, pak i z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěru schopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná, soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.10. Podle § 2991 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Po předložení listinných důkazů soud posoudil nárok žalobkyně jako důvodný pouze z části, a to nikoliv ze smlouvy o úvěru, nárok byl posouzen pouze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení právě s odkazem na § 2991 obč. zák.11. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně prověřil úvěruschopnost žalované. Soud dopěl k závěru, že tato povinnost splněna nebyla za situace, kdy právní předchůdce žalobkyně se spokojil pouze s výší příjmů a výdajů uvedených žalovanou, kdy tato tvrzení spolu s lustrací ve veřejných databázích byla pro poskytovatele úvěru dostačující. Tento postup zcela jistě nelze shledat jako postup v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2006 Sb. Nicméně s ohledem na to, že žalovaná úvěr z velké části splácela, lze dovodit závěr, že byla osobou schopnou v době uzavření smlouvy úvěr splácet. Pokud však bylo prokázáno, že úrok za půjčené prostředky činil 8,5 % měsíčně, pak se jedná zcela bezpochybností o úrok, jehož výše naprosto vybočuje s roční výší úrokové sazby, kdy u nejrizikovějších produktů, kterými jsou kreditní karty, v době poskytnutí peněžních prostředků činila sazba 24,17 % ročně, pak účtování úroku ve výši 102 % ročně pak je naprosto nepřijatelné, nemravné a tedy takové, kterému nelze poskytnout právní ochranu. Soud tak posoudil Smlouvu o úvěru jako absolutně neplatné právní jednání. Soud tak posuzoval požadavek žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kdy bylo prokázáno, že právním předchůdcem žalobkyně žalované peněžní prostředky na její účet poslány byly, avšak vzhledem k tomu, že výše uhrazených plateb přesáhla výši poskytnutých prostředků, ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované nedošlo. Soud tak žalobu v plném rozsahu zamítl.12. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaná jako plně úspěšná by měla právo na plnou náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalované nějaké náklady vznikly, soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náklady nepřiznal.