12 C 19/2022-35 — Okresní soud v Přerově

1. V souladu s ustanovením § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), bylo vyhotoveno tzv. zkrácené odůvodnění obsahující toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, jelikož se v posuzovaném případě jedná o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to z titulu porušení smluvní povinnosti vrátit ve lhůtě 10 dnů od ukončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] kombinovaná televize žalobkyní pronajatí technická zařízení, konkrétně set-top box/CA Modul sériové číslo BI102299GB0019517 a přístupovou kartu [číslo] (dále jen„ set-top box“,„ přístupová karta“, nebo souhrnně„ technická zařízení“), v důsledku čehož měl žalobkyni vůči žalovanému vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty za nevrácený set-top box ve výši [částka] a za nevrácenou přístupovou kartu ve výši [částka]. 3. Žalovaný se i přes výzvu soudu k žalobou uplatněnému nároku nijak nevyjádřil. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek v ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce svoji neúčast u jednání omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. 4. Na základě provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. V řízení bylo prokázáno, že se žalobkyně dne [datum] dohodla s žalovaným na poskytování služeb elektronických komunikací (kombinované televize) s tím, že součástí ujednání jsou i všeobecné podmínky pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací (dále jen„ všeobecné podmínky“) a zvláštní podmínky pro službu kombinované televize DIGI TV (dále jen„ zvláštní podmínky“). V čl. 4 zvláštních podmínek si strany ujednaly, že„ v případě ukončení smlouvy je účastník povinen technické zařízení vrátit DCZ ve stavu, který odpovídá běžnému opotřebení, a to nejpozději do 10 dnů od ukončení smlouvy“. Účastníci si sjednali závazek na dobu 24 měsíců s tím, že nedohodnou-li se před uplynutím této doby na prodloužení, přechází závazek uplynutím této doby do režimu závazku na dobu neurčitou. Účastníci se rovněž dohodli na pronájmu technických zařízení. Dne [datum] vyhotovila žalobkyně výzvu k úhradě dluhu obsahující upozornění, že nebude-li ze strany žalovaného uhrazena dlužná částka za poskytované služby v dodatečné lhůtě do [datum], bude ze strany žalobkyně marným uplynutím této lhůty závazek ukončen. V řízení naopak nebylo prokázáno, že by žalobkyně shora uvedenou výzvu ze dne [datum] odeslala žalovanému, natožpak, že by se tato výzva dostala do dispoziční sféry žalovaného. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by žalobkyně předala žalovanému technická zařízení a tento si je převzal. Formulář o provedení ze dne [datum], v němž měl žalovaný podpisem stvrdit převzetí technických zařízení, žalobkyně v řízení nedoložila (dle pozdějšího tvrzení žalobkyně předání technických zařízení neproběhlo protokolárně), přičemž z dodatečně doložené faktury [číslo] ze dne [datum] nikterak nevyplývá, že předmětem dopravy byla předmětná technická zařízení. 5. Z hlediska právního posouzení dospěl soud k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací dle ustanovení § 61 a násl. zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o elektronických komunikacích“), na základě které se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému ve smlouvě specifikované veřejně dostupné služby elektronických komunikací a žalovaný se zavázala za poskytování těchto služeb hradit sjednanou odměnu. Účastníci téhož dne uzavřeli rovněž smlouvu o nájmu technických zařízení dle ustanovení § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), avšak žalobkyně v řízení neprokázala, že by technická zařízení přenechala žalovanému k dočasnému užívání. S ohledem na neprokázání této skutečnosti nemohlo žalobkyni vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty za nevrácení technického zařízení, když ujednání o smluvní pokutě [částka] za nevrácení přístupové karty navíc není obsahem smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací ani obsahem všeobecných či zvláštních podmínek žalobkyně. Nad rámec soud dodává, že i pokud by žalobkyně prokázala předání technických zařízení, nemohla by být se svým nárokem úspěšná, jelikož neprokázala jakýkoliv zánik závazku ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací. V posuzovaném případě strany uzavřely předmětnou smlouvu na dobu určitou (24 měsíců) s možností automatické prolongace dle čl. 5 všeobecných podmínek. Jelikož v řízení nebylo žalobkyní ani tvrzeno, že se strany před uplynutím původně sjednané doby trvání závazku dohodli na jeho prodloužení, přešel závazek v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě i všeobecných podmínkách automaticky do režimu závazku na dobu neurčitou. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by projev vůle směřující k zániku závazku ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací odeslala do dispoziční sféry žalovaného, a jelikož povinnost vrátit technická zařízení je vázána právě na zánik závazku z dotčené smlouvy (čl. 4 zvláštních podmínek), nemohla v daném případě žalovanému vzniknout ani z tohoto důvodu. 6. S ohledem na shora uvedené soud pro neunesení důkazního břemene žalobu v celém rozsah zamítl, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, že by žalovanému předala technická zařízení, ani skutečnost, že by závazek ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací zanikl; obě neprokázané skutečnosti přitom podmiňují vznik nároku na zaplacení smluvních pokut za nevrácená technická zařízení. Žalobkyně se k jednání, u něhož jí mohlo být poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., bez omluvy nedostavila. K tomu soud sděluje, že nemohl-li poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání či poskytovat dodatečnou lhůtu k splnění těchto procesních povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2848/10). 7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, dle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly.