20 C 106/2024-29 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení s odůvodněním, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, se sídlem v Praze (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru a žalovaná poskytnuté peněžní prostředky a jejich příslušenství v dohodnuté době nevrátila. Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, byla uzavřena dne , datum, a na jejím základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku , částka, (kterou žalovaná převzala v hotovosti), a žalovaná se zavázala ji vrátit spolu s dohodnutým úrokem v celkové výši , částka, , s odměnou za administrativní činnost , částka, a s odměnou za hotovostní inkaso splátek , částka, , a dále s poplatkem , částka, za doplňkovou službu životního pojištění. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit formou 60 týdenních splátek po , částka, , přičemž poslední splátka byla splatná dnem , datum, . Žalovaná ale smluvené podmínky porušila, neboť uhradila pouze částku , částka, , která byla započtena částečně na jistinu a částečně na poplatky. Žalobkyně pak požaduje po žalované jistinu , částka, , dlužné úhrady za služby , částka, , kapitalizovaný smluvní úrok ve výši , částka, (kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 22,32 % ročně z jistiny za dobu od , datum, do , datum, ), kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši , částka, (kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 15 % z jistiny za dobu od , datum, do , datum, ), smluvní úrok ve výši 22,32 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení. Žalobkyně v žalobě obecně popsala, jak její právní předchůdkyně zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované podle § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, došlo k postoupení pohledávky vůči žalované z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni a žalované bylo postoupení oznámeno a byla vyzvána k plnění před podáním žaloby.2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nijak nevyjádřila a soud věc rozhodl v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a obsahu spisu. Na tomto podkladě přijal následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně na základě písemné dohody označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru obdržela peněžní prostředky ve výši , částka, a zavázala se vrátit , částka, . Právní předchůdkyně žalobkyně se zabývala majetkovými poměry žalované před poskytnutím peněžních prostředků. Nebylo prokázáno, že by žalovaná něco právní předchůdkyni žalobkyně již uhradila. Právní předchůdkyně žalobkyně se s žalobkyní dohodla o převedení pohledávky za žalovanou a tuto dohodu žalované oznámila dopisem. Žalobkyně dále vyzvala žalovanou k úhradě před podáním žaloby.3. Na zjištěný skutkový stav soud navázal právním hodnocením a dospěl k následujícím právním závěrům. Předně soud dospěl k závěru, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť jí tvrzené postoupení pohledávky za žalovanou z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni je platným postoupením pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).4. Dále se soud zabýval samotnými tvrzenými nároky žalobkyně proti žalované a dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z. Při posuzování tohoto závazkového vztahu pak soud vycházel z toho, že se jedná o tzv. spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a násl. o. z., neboť z provedených listin nepochybně vyplývá, že smlouva byla uzavřena s právní předchůdkyní žalobkyně jako s podnikatelem podle § 420 o. z. na straně jedné a s žalovanou jako spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. na straně druhé. Uplatní se zde proto zvláštní ochrana obecně poskytovaná spotřebiteli jako slabší straně a také zvláštní úprava tzv. spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „spotř. z.“). Z úpravy spotřebitelského úvěru je třeba vyzdvihnout především § 86 a § 87 spotř. z., podle kterých je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen řádně prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr (úvěruschopnost), jinak nesmí spotřebiteli úvěr poskytnout a úvěrová smlouva poskytnutá v rozporu s tímto kategorickým požadavkem je absolutně neplatná. Zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele pak není pouhou formalitou, ale poskytovatel úvěru musí úvěruschopnost posuzovat pečlivě a s odbornou péčí a veškeré od spotřebitele zjištěné údaje musí ověřit a nespoléhat se jen na spotřebitelem uvedené informace. Posouzení majetkové situace spotřebitele se pak nesmí omezit toliko na zjištění jeho příjmů, ale musí se komplexně zabývat majetkovou situací spotřebitele a jeho skutečnou možností poskytnutou částku spotřebitelského úvěru řádně splácet. Tyto okolnosti týkající se uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru a její případné neplatnosti v důsledku nedodržení podmínek poskytování úvěru musí soud v nalézacím řízení zkoumat z úřední povinnosti (nikoli jen v důsledku procesní obrany spotřebitele) a je na poskytovateli úvěru, aby tyto skutečnosti tvrdil a prokázal (k tomu viz ustálenou judikaturu, např. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18 nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne , datum, , sp. zn. C-679/18).5. Soud se s ohledem na zvýšenou ochranu poskytovanou žalované jako spotřebiteli z úřední povinnosti zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem před poskytnutím spotřebitelského úvěru zkoumala úvěruschopnost žalované. Ze žalobkyní předložených listin je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně pořídila listinu označenou jako Karta zákazníka, ve které jsou uvedeny některé údaje o majetkové situaci žalované. Z uvedených údajů je zřejmé, že žalovaná měla v době uzavření smlouvy exekuce k úhradě jiných splátek úvěrů. Už na základě tohoto zjištění tak měla právní předchůdkyně žalobkyně odmítnout poskytnutí dalšího úvěru žalované, a pokud žalované další úvěr poskytla, neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalované a jednala v příkrém rozporu s kogentními ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy neměla spotřebitelský úvěr žalované poskytnout a v důsledku toho je smlouva o zápůjčce (smlouva o spotřebitelském úvěru) neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 spotř. z. a § 588 o. z. Jedná se přitom o neplatnost absolutní.6. Nad rámec toho soud uvádí, že spotřebitelská smlouva by byla neplatná také z důvodu zcela zjevně nepřiměřených úroků. Ve smlouvě je u jistiny , částka, sjednána „cena peněz“ v podobě úroku ve výši , částka, , nicméně za cenu peněz je nutno považovat také další platby označené jako poplatky ve výši , částka, , , částka, a , částka, , přičemž celkové náklady tvořící cenu peněž činí , částka, , tj. 82,40 % z jistiny; celá výše ceny peněz dostatečně vyplývá z RPSN, které činí 215,01 %. Takové podmínky společně s absencí řádného zkoumání úvěruschopnosti klientů naznačují, že žalobkyně (právní předchůdkyně žalobkyně) od klientů nečeká vrácení poskytnutých prostředků ve sjednané době, ale spíše očekává neustálé placení úroků z poskytnuté částky. Takové podmínky považuje soud za nemravné a smlouva by byla absolutně neplatná také pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z.7. Soud tedy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva o úvěru (smlouva o spotřebitelském úvěru) je absolutně neplatná. V případě neplatnosti jsou si strany ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. povinny vzájemně vrátit plnění, která si na základě neplatné smlouvy poskytly. V případě neplatného spotřebitelského úvěru se pak uplatní speciální úprava § 87 spotř. z. upravující povinnost spotřebitele vrátit toliko poskytnutou (a dosud nesplacenou) jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele. Žalobkyně má tedy nyní právo toliko na vrácení dosud nesplacené jistiny z poskytnutého spotřebitelského úvěru, nikoli však na ujednané poplatky, úroky, pokuty či další platby. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná skutečně obdržela částku , částka, a nebylo prokázáno, že by něco uhradila (v důsledku pasivity žalované zůstala tvrzení žalobkyně o učiněných úhradách ve výši , částka, toliko v rovině neprokázaných tvrzení), žalobkyně má tedy právo na vrácení jistiny, kterou požaduje toliko ve výši , částka, . Proto soud ve výroku I. tohoto rozsudku vyhověl podané žalobě, pokud jde o uhrazení nevrácené jistiny , částka, z neplatné smlouvy o úvěru.8. Žalovaná v řízení netvrdila ani neprokázala, jaká doba pro vrácení peněžních prostředků je přiměřená jejím možnostem podle § 87 odst. 1 spotř. z. Soud proto splatnost závazku k vrácení jistiny určil sám, přičemž se podržel obecné lhůty k plnění stanovené § 160 odst. 1 o. s. ř. Při určení lhůty k plnění soud nemohl vycházet z původně ujednané s