9 C 415/2025-15 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou podanou zdejšímu soudu se žalobkyně domáhala zaplacení částky 44 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru ve výši 30 000 Kč, skládající se z půjčené částky 30 000 Kč a souhrnného poplatku 28 500 Kč, který měla žalovaná splácet týdně 750 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do 7 dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí platby. Žalovaná uhradila částku 14 500 Kč, tato byla započtena na půjčenou jistinu v poměru 83,47 % a v poměru 16,53 % na úrok za poskytnutí úvěru. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované. Poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek je tvořen zejména odměnou obchodního zástupce za hotovostní výběr splátek v místě bydliště žalované, z nákladů na jízdy s tím spojené, na administrativní zpracování úvěru, za vedení systému účtování, tisk a zhotovení dokumentů potřebných smlouvy. Nejde o sjednaný úrok, jedná se o poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek. Žalobkyně zaslala před podání žaloby žalované předžalobní výzvu, avšak žalovaná na svůj dluh již dále ničeho neuhradila.2. Žalovaná je občankou , Anonymizováno, , tím je dán mezinárodní prvek. Žalobkyně provozovala svou podnikatelkou činnost v České republice v době uzavření smlouvy, kdy zde měl bydliště také žalovaná. Zdejší soud je proto mezinárodně příslušný podle čl. 17 bod 1 písm. c) nařízení Rady EU č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Podle čl. 18 bod 2 nařízení Brusel I bis jsou soudy České republiky mezinárodně příslušné podle bydliště žalované v době podání žaloby. Podle čl. 6 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy je rozhodným právem právní řád České republiky (níže uvedené právní předpisy) s ohledem na to, že jde o nárok ze smlouvy o úvěru, žalovaná jako spotřebitel ve smyslu shora citovaného ustanovení nařízení má bydliště v době podání žaloby na území České republiky a žalobkyně, resp. původní věřitel provozuje svou profesionální, resp. podnikatelskou činnost, v České republice a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a poučil ji o tom, že pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlasí. Jelikož žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem a žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaná se zavázala poskytnutou částku uhradit do 78 týdnů. Celkem se zavázala uhradit částku 58 500 Kč, z toho na úrok připadá částka 9 900 Kč, přičemž zápůjční úroková sazba činí 63,33 % p. a., poplatek za zpracování a doručení úvěru činí 9 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek činí 9 600 Kč.5. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.6. Podle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Úvěrová smlouva o úvěru se příčí dobrým mravům, jako celek je tak absolutně neplatná podle § 588 věty 1. o. z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace podle § 577 o. z. je vyloučena. Z obsahu smlouvy vyplývá, že žalobkyně žalované poskytla relativně nízkou částku, z uvedeného je zřejmé, že žalovaná musela být v tíživé situaci. Žalobkyně zneužila absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, žalobkyně do smluvních ujednání zahrnula povinnost dlužníka nepřiměřeně velké navýšení, úrok ve výši 63,33 % ročně, a to za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru v době uzavření smlouvy v , Anonymizováno, , Anonymizováno, činil 9,43 % ročně. Podle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení 28,29 % ročně. Již s ohledem na uvedené navýšení je nutno považovat uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C.488/11). Soud tak provedl vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. a násl.11. Žalobkyně žalované poskytla částku 30 000 Kč, žalovaná uhradila 14 500 Kč, dluží tak žalobkyni 15 500 Kč. Soud tak žalované uložil vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 15 500 Kč. Dále má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na prokázanou upomínku k zaplacení dlužné částky. Žalobkyně předložila podací arch, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána k přepravě dne , datum, . Dne , datum, se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit do 7 dnů, tj. do , datum, . Dne , datum, se již ocitla v prodlení. Ve zbytku byla žaloba výrokem II zamítnuta s ohledem na shledanou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku.12. Podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je žalobkyně povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 440 Kč na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci rozsudku.13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a žalované v řízení žádné náklady nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.