1 C 37/2023-30 — Okresní soud v Prachaticích

1. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 15 299,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 299,38 Kč od 27. 6. 2020 do zaplacení. Jde o nevypořádané nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným dne 3. 3. 2022. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně se z účasti omluvila, žalovaný nikoliv. Ve věci proto bylo rozhodnuto bez přítomnosti účastníků. 4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav. 5. Dne 3. 3. 2022 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč splatný dne 26. 6. 2022, přičemž celková částka, kterou byl žalovaný povinen zaplatit činila 15 299,38 Kč. 6. Z podání [právnická osoba], ze dne 22. 5. 2023 soud zjistil, že na účet žalovaného byla právní předchůdkyní žalobkyně (dle variabilního symbolu) dne 3. 3. 2022 poukázána částka 10 000 Kč. 7. Smlouvou o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] ze dne 7. 1. 2020 pohledávky za žalovaným z titulu předmětného úvěru přešly na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně její přílohy dokládající přechod konkrétní pohledávky za žalovaným). Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2022 včetně dokladu o jeho odeslání). Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána dne 16. 7. 2022 (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 16. 7. 2022 a dokladu o odeslání). 8. Protože jde o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zabýval se soud nejprve tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 téhož zákona neplatnost smlouvy. Byť je zároveň stanoveno právo spotřebitele uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící od uzavření smlouvy, zabýval se soud splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy z úřední povinnosti, a to s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU – 2. senátu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. Dle tohoto rozsudku musí být s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102 EHS vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky vyplývající z porušení této povinnosti ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňují požadavky články 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze, namítne-li spotřebitel tuto neplatnost, a to v tříleté promlčecí době. V souladu se závěry uvedeného rozsudku je tak nutno vykládat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že důsledkem porušení povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. 12. Žalobkyně neoznačila ani nepředložila důkazy o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr ze strany její právní předchůdkyně a ani k následné výzvě soudu nedoložila, že úvěruschopnost byla řádně zkoumána. Žalobkyně pouze zcela obecně sdělila, jakým způsobem její právní předchůdkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti, aniž by jakkoli doložila posouzení úvěruschopnosti v této konkrétní věci. Žalobkyně přes výzvu soudu netvrdila, ani neprokazovala, jakou výší příjmů žalovaný v době uzavření smlouvy o úvěru disponoval a jaké měl naopak výdaje. Soud proto nemá za prokázané, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem posouzena úvěruschopnost žalovaného, a proto soudu nezbylo než smlouvu o úvěru shledat neplatnou. 13. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávnímu užitím cizí hodnoty, neboť jím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru byla žalovanému uložena povinnost k vrácení přijaté a dosud nevrácené jistiny ve výši 10 000 Kč, jež při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru představuje bezdůvodné obohacení ve formě majetkového prospěchu získaného bez z právního důvodu, který je žalovaný povinen vydat podle ustanovením § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalovaný bezdůvodné obohacení nevrátil, přechází na žalovaného, neboť žalobce nemůže prokazovat negativní skutečnost, že žalovaný něco neučinil. Je na žalovaném, aby soudu prokázal, že zaplatil řádně a včas. Žalovaný však nic takového netvrdí, ani neprokazuje. 15. Následně byly pohledávky postoupeny žalobkyni, která je proto aktivně legitimována k podání žaloby. 16. Nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení pak vyplývá z ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s Nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 17. Žalovaný byl vyzván k plnění předžalobní výzvou doručenou mu dne 20. 7. 2022, přičemž dřívější výzva žalovanému nebyla soudu doložena. Ve smyslu ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku je tedy žalovaný v prodlení od 21. 7. 2022. Dřívější doručení výzvy k zaplacení dlužné částky nebylo soudu doloženo, jelikož v případě oznámení o postoupení pohledávky, jehož obsahem byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky, nebyl soudu předložen doklad o jeho doručení žalovanému, nýbrž pouze o jeho odeslání a na webových stránkách České pošty již údaje o zásilce nebylo možné dohledat. 18. Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení částky 5 299,38 Kč (úroky a poplatky) a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 27. 6. 2022 do zaplacení v rozsahu, v němž tento úrok převyšuje úrok z prodlení ve výši 15 % ročně přiznaným výrokem I. tohoto rozsudku, soud žalobu zamítl, neboť, jak uvedeno výše, k prodlení žalovaného došlo až dne 21. 7. 2022. 19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni, která měla ve věci částečný úspěch v rozsahu 65 % (přiznáno 10 000 Kč z nárokovaných 15 299,38 Kč) a neúspěch v rozsahu 35 %, přiznal soud náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 30 % z celkových nákladů, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhrady odpovídající 21 % DPH ve výši 252 Kč. Náhrada nákladů tak činí 675,60 Kč. Odměnu za doplnění žaloby ze dne 12. 5. 2023 soud nepřiznal, jelikož se týkalo tolik