17 C 177/2022-42 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 17. 5. 2022 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dluhu z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 26. 5. 2018, uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba]). Návrh odůvodnila tím, že žalovanému byl poskytnut bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit (spolu s úrokem ve výši 25,85 % p.a.) v 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč; celkem se žalovaný zavázal zaplatit 34 600 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná ke dni 26. 6. 2019. Na úvěr však neuhradil ničeho. Dlužná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 20 000 Kč + příslušenství (sjednaný úrok a úrok z prodlení). 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 29. 7. 2022, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 19. 7. 2022). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o prodeji části závodu uzavřenou dne 6. 9. 2018 mezi společnostmi [právnická osoba] a [právnická osoba], smlouvami o postoupení pohledávek uzavřenými dne 11. 12. 2019 mezi společnostmi [právnická osoba] a [právnická osoba] a dne 9. 6. 2021 mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní, seznamy postoupených pohledávek a oznámeními o postoupení pohledávky. 4. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 26. 5. 2018 soud zjistil, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru rozvedený, bez vyživovacích povinností, bydlel v nájmu, dosahoval příjmu 21 803 Kč měsíčně, jeho výdaje představovalo bydlení + energie ve výši 2 900 Kč měsíčně, strava 4 000 Kč měsíčně. Výše nájmu 2 900 Kč měsíčně byla doložena Smlouvou o nájmu bytu ze dne 26. 6. 2017 a evidenčním listem nájemného, mzda žalovaného Pracovní smlouvou uzavřenou dne 1. 2. 2002 a výplatními páskami. 5. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 26. 5. 2018 bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba]) uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Tento se zavázal splatit spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve výši 14 600 Kč (800 Kč poplatek za uzavření smlouvy, 4 400 Kč za správu úvěru, 3 800 Kč za hotovostní výběr splátek a úrok ve výši 25,85 % p.a., tj. 5 600 Kč) v 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle ust. § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. 8. Dle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalobní návrh je důvodný. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně soudu předložila listiny, kterými řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného (pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva, evidenční list nájemného) a soud tak úvěrovou smlouvu považoval za platně uzavřenou. Žalovaný pak nejen neprokázal, ale ani netvrdil, že by smlouvu neuzavřel, že by poskytnutou částku splatil, event. že by dluh zanikl jinak. Proto soud žalobnímu návrhu v plném rozsahu vyhověl a žalobkyni zároveň přiznal sjednaný úrok a úrok z prodlení, jehož výše je v souladu s § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. 10. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně měla ve věci plný úspěch. Náklady byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 1 000 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonu právní pomoci po 300 Kč (§ 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 100 Kč paušál (§ 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.) + 21 % DPH z odměny advokáta a paušálních náhrad, tj. 220,50 Kč Celkem tak byly náklady žalobkyně představovány částkou 2 270,50 Kč.