17 C 328/2021-94 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 6. 5. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 47 671,33 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalovanou a jejím právním předchůdcem ([právnická osoba], [IČO]) byla dne 20. 3. 2020 uzavřena smlouva o hotovostním úvěru [číslo] na základě které byla žalované dne 20. 3. 2020 poskytnuta částka 50 000 Kč. Tuto se zavázala splatit ve 32 měsíčních splátkách po 1 970 Kč Smlouvou byl zároveň sjednán smluvní úrok ve výši 9,49 % p.a., poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 1 000 Kč a měsíční pojistné ve výši 161 Kč. Pro případ prodlení žalované s měsíčními splátkami byla dále sjednána jednorázová smluvní pokuta ve výši 3 % z nesplacené jistiny, úroků a pojistného, maximálně však ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení, až do výše 200 000 Kč. Protože žalovaná porušila povinnost splácet, byl úvěr ke dni 5. 1. 2021 zesplatněn. Žalovaná částka tak představovala dluh na jistině ve výši 43 807,10 Kč, dlužný smluvní úrok ke dni zesplatnění ve výši 1 507,31 Kč, dlužné pojistné ve výši 483 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 373,92 Kč a smluvní pokutu ve výši 500 Kč. K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalované jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že v době poskytování úvěru byla žalovaná svobodná a bezdětná, její čistý měsíční příjem činil 21 000 Kč, což bylo ověřeno výpisem z účtu žalované. Dále žalovaná sdělila, že její výdaje činí 8 000 Kč měsíčně (z toho 7 500 Kč na bydlení). Nahlédnutím do registru klientských informací bylo ověřeno, že žalovaná měla další měsíční splátky úvěrů v celkové výši 4 775 Kč. Po odečtení příjmů a výdajů (včetně předmětného úvěru) tak zůstala žalované částka 5 797 Kč. 2. Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 3. 2. 2022, když žalované byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 24. 1. 2022). 3. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 5. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 6. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 7. Potvrzením o provedení transakce ze dne 20. 3. 2020 a Smlouvou o hotovostním úvěru uzavřenou dne 20. 3. 2020 mezi [právnická osoba] s.r.o. jako poskytovatelem a žalovanou jako dlužníkem vzal soud za prokázané, že žalované byl poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 50 000 Kč, který se zavázala splatit spolu s jednorázovým poplatkem ve výši 1 000 Kč a úrokem ve výši 9,49 % p.a. v měsíčních splátkách po 1 970 Kč Smlouvou bylo dále sjednáno měsíční pojistné ve výši 161 Kč. Dle přehledu splátek žalovaná na dluh uhradila celkem 9 850 Kč. Dopisem ze dne 5. 1. 2021 právní předchůdce žalobkyně dluh zesplatnil a žalovanou vyzval k úhradě dluhu ve lhůtě 30 dnů od doručení. 8. Dle přehledu o příjmech a výdajích žalované tato uvedla, že je svobodná, bezdětná, bydlí v nájmu, její měsíční příjem činí 21 000 Kč a celkové výdaje 8 000 Kč (z toho 7 500 Kč měsíčně na bydlení). Dle přehledu o dalších úvěrech žalované bylo zjištěno, že tato splácela další úvěr po 4 425 Kč měsíčně, revolvingový úvěr po 225 Kč měsíčně a kontokorentní úvěr po 125 Kč měsíčně. 9. Z výpisu z účtu žalované č. [bankovní účet] soud zjistil, že k 1. 2. 2020 činil zůstatek na účtu mínus 219,13 Kč, konečný zůstatek k datu 29. 2. 2020 5 358,01 Kč. Jako výplata byla uvedena částka 21 601 Kč, splátky úvěrů činily 7 669,90 Kč, další čerpání úvěru bylo představováno částkou 1 946 Kč. Ke dni 20. 2. 2020 byly zaznamenány příchozí úhrady v částkách 53 592 Kč a 86 029 Kč a ke dni 26. 2. 2020 splátky spotřebitelských úvěrů v částkách 80 505,73 Kč a 50 215,19 Kč. 10. Shora uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila pouze informace o příjmech a výdajích žalované a výpis z jejího účtu za měsíc únor 2020. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že výdaje žalované nebyly řádně ověřeny, když nebyla předložena např. nájemní smlouva, SIPO, nebyly zjištěny další výdaje domácnosti, když žalovaná tvrdila nad rámec nájemného měsíční výdaje pouze 500 Kč, což je zcela nemožné (z této částky není možno uhradit ani náklady na stravu a ošacení). Z výpisů z účtu žalované navíc vyplývá, že již před poskytnutím předmětného úvěru, v únoru 2020, žalovaná splácela úvěry v celkové výši 7 669,90 Kč, dále čerpala úvěr ve výši 1 946 Kč a kromě toho splatila jednorázově dva úvěry částkou 130 721 Kč, které následovaly po přijetí dvou mimořádných částek v celkové výši 139 621 Kč. Již po odečtení shora uvedených výdajů (7 500 Kč nájemné, 7 669,90 Kč + 1 946 Kč splátky úvěrů) od mzdy 21 000 Kč by žalované zůstala k dispozici částka 3 884 Kč, ze které by byla nucena uhradit splátku předmětného úvěru 1 970 Kč a pokrýt své potřeby (minimálně stravu), což se soudu jeví jako zcela nereálné. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 40 150 Kč (50 000 Kč poskytnutých mínus 9 850 Kč splacených). Zároveň byly žalobkyni přiznány úro