117 C 19/2023-77 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se svým žalobním návrhem domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 63 598 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] dne 16. 5. 2013. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši efektivní úrokové sazby 150,89 % p.a. splácet ve 24 měsíčních splátkách po 3 315 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červnem 2013. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalobkyni uhradil pouze 3 315 Kč do data zesplatnění a 13 607,46 Kč po datu zesplatnění, tj. celkem 16 922,46 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 961 Kč (2 x 265,20 Kč a 430,95 Kč). V důsledku prodlení žalovaného následně došlo k zesplatnění celého úvěru k datu 15. 9. 2013. Ke dni podání žaloby činila pohledávka žalobkyně: - 62 637,54 Kč jistina úvěru – jistina úvěru - 961 Kč - smluvní pokuta. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že při prověřování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru zjišťovala jeho čistý měsíční příjem a celkové měsíční náklady (po odečtení částek zůstala žalovanému k dispozici částka 8 200 Kč), prověřila žalovaného v databázích NRKI a SOLUS, osobní majetkové a výdělkové poměry byly zjištěny prohlášením žalovaného v rámci formuláře Hodnocení klienta. 2. Žalovaný, ačkoli byl k jednání nařízenému na den 4. 12. 2023 řádně předvolán (předvolání k jednání spolu se žalobou považoval soud žalovanému za doručené dnem 23. 11. 2023, ve smyslu § 49 odst. 2, 4 o.s.ř.), se k tomuto nedostavil. Svoji nepřítomnost omluvil a odůvodnil pracovním vytížením; o odročení jednání nepožádal. 3. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 5. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 6. Z předsmluvního formuláře ze dne 16. 5. 2013, návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 16. 5. 2013, oznámení o schválení úvěru ze dne 23. 5. 2013 a splátkového kalendáře bylo zjištěno, že žalovaný žádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 35 000 Kč na dobu 24 měsíců s tím, že úvěr bude splácen po 3 315 Kč měsíčně a celkem bude vráceno žalobkyni 79 560 Kč. Byla sjednána úroková sazba 150,89 % p.a. Dle interního účetního dokladu byl úvěr čerpán dne 22. 5. 2013 ve výši 35 000 Kč. 7. Dopisem ze dne 15. 8. 2013 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužných splátek. Oznámením ze dne 15. 9. 2013 doručovaným žalovanému z důvodu prodlení splátek úvěru o délce 60 dnů oznámila žalobkyně zesplatnění všech závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky 77 206 Kč, která se skládala ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru 76 245 Kč a penalizační faktury ve výši 961 Kč. 8. Z listiny nazvané hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zjišťovala osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného. Tento uvedl pravidelný čistý měsíční příjem 16 000 Kč s tím, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, má vlastní bydlení. Měsíční výdaje byly konstatovány takto: 3 800 Kč + 4 000 Kč (nájem, inkaso, doprava a ostatní) + 1 007 Kč (spoření). Žádné listiny, kterými by byly výdaje ověřeny, konstatovány nebyly. Příjem žalovaného z pracovního poměru byl doložen výpisem z účtu žalovaného za měsíc květen 2013 (podle tohoto činil čistý měsíční příjem žalovaného 16 970 Kč), výplatním lístkem za duben 2013 a potvrzením zaměstnavatele, podle kterého činil čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce 16 390 Kč. V registru SOLUS byl k osobě žalovaného nalezen záznam – dlužná částka po splatnosti z revolvingového úvěru ve výši 1 007 Kč, CBS skóre klienta – žalovaného - činilo 16 bodů (klientova smlouva je hodnocena jako špatná – negativní příznak). Dle karty klienta žalovaný uhradil pouze 16 922,46 Kč. 9. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze„ hodnocení klienta“, výpis z běžného účtu žalovaného (z tohoto byl zřejmý pouze příjem žalovaného z pracovního poměru za dobu jednoho měsíce předcházejícího poskytnutí úvěru, nikoli však celková bilance finančních prostředků na účtu žalovaného), výplatní lístek za duben 2013 a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu s tím, že při hodnocení výdajů žalovaného vycházela ze životního minima a dále z údajů žalovaným poskytnutých, aniž tyto blíže ověřovala (vyjma databáze SOLUS a NRKI). V případě žalovaného neměla pochybnosti o jeho schopnosti poskytnutý úvěr splácet. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žádné výdaje žalovaného nebyly nikterak ověřovány, když nebyla předložena např. nájemní smlouva, doklady o běžných měsíčních platbách (např. telefon, cestovné, ucelené výpisy z běžného účtu apod.). Navíc životní minimum ve výši 3 800 Kč nelze pokládat za částku, která by byla schopna pokrýt faktické životní měsíční výdaje žalovaného. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 18 077,54 Kč (poskytnutých 35 000 Kč mínus zaplacených 16 922,46 Kč) s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/ 2013 Sb. od 17. 9. 2013, tj. ode dne následujícího po oznámení o zesplatnění ze dne 15. 9. 2013 (výrok I.). Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.). 10. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když ve věci úspěšnějšímu žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly. 11. Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek