17 C 263/2023-49 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 31. 5. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 383,15 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba]) byla dne 12. 2. 2019 uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, v jejímž rámci bylo sjednáno vedení běžného účtu pro žalovaného a poskytování kontokorentního úvěru [anonymizováno] k tomuto běžnému účtu. Součástí smlouvy byly Dispozice, Produktové podmínky, Všeobecné obchodní podmínky, Úrokový lístek a Sazebník. Na základě těchto byl žalovanému poskytnut úvěrový limit ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň jedenkrát v průběhu každých 180 dnů čerpání [anonymizováno], že na běžném účtu bude mít minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50 % poskytnutého úvěrového limitu, že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu, a že se neocitne v prodlení se splněním jakéhokoliv svého závazku vyplývajícího ze smlouvy. Žalovaný však své povinnosti porušil, když na běžném účtu vznikl nepovolený debetní zůstatek. Právní předchůdce žalobkyně proto poskytování kontokorentního úvěru zrušil a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 22 583,15 Kč převedl dne 7. 3. 2022 na nově otevřený úvěrový účet č. [bankovní účet] Ani poté však žalovaný dluh neuhradil a dlužná částka byla dopisem ze dne 12. 7. 2022 k tomuto datu zesplatněna. Žalovaný byl zároveň vyzván k úhradě dluhu ve výši 24 383,15 Kč. Žalovaná částka pak sestávala z dlužné jistiny ve výši 22 583,15 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 800 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 257,71 Kč. K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti právní předchůdce žalobkyně vycházel z údajů poskytnutých žalovaným, který deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 14 621 Kč, celkový čistý měsíční příjem do domácnosti uvedl ve výši 20 000 Kč s tím, že nemá žádnou vyživovací povinnost. Výdaje žalovaného byly odhadnuty na základě historických dat z ČSÚ (bylo počítáno s částkou životního minima a částkou normativních nákladů na bydlení). Z interních zdrojů banka dále zjistila, že v době podání žádosti o úvěr měl vůči ní žalovaný závazky s celkovou výší měsíčních splátek 2 767,92 Kč; žádné další závazky zjištěny nebyly. Ohledně žalovaného byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovních a nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku atd. Právní předchůdce žalobkyně tak došel k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 29. 9. 2023, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 19. 9. 2023). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 1. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 31. 1. 2023. 4. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 6. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 8. Smlouvou o bankovních produktech a službách uzavřenou dne 12. 2. 2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vzal soud za prokázané, že touto se banka zavázala vést žalovanému běžný účet. Dle Dispozic ze dne 14. 12. 2020 (ke smlouvě ze dne 12. 2. 2019) byl běžnému účtu sjednán [anonymizováno] do výše povoleného limitu 20 000 Kč s tím, že minimální měsíční kreditní příjem měl činit 50 % povoleného limitu. Dopisem ze dne 14. 7. 2022 sdělil právní předchůdce žalobkyně žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních ujednání prohlašuje úvěr č. [bankovní účet] na částku 22 583,15 Kč za splatný ke dni 12. 7. 2022. Zároveň žalovaného vyzval k úhradě celkového dluhu ve výši 24 383,15 Kč do 28. 7. 2022. Čerpání úvěru ve výši 22 583,15 Kč a výši dluhu žalobkyně doložila platební historií a výpisem z úvěrového účtu. 9. Z formuláře předloženého žalobkyní soud zjistil, že žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem 14 621 Kč s tím, že čistý měsíční příjem domácnosti činí 20 000 Kč, přičemž počet zdrojů příjmů označil jako jeden. Dále bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí v pronájmu a dále splácí 2 767,92 Kč měsíčně. 10. Shora uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze formulář s údaji zjištěnými od žalovaného. Nepředložila však žádné důkazy ohledně konkrétních měsíčních příjmů a výdajů žalovaného (např. pracovní smlouvu, výplatní lístky, nájemní smlouvu, SIPO apod.). Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že příjmy ani výdaje žalovaného nebyly řádně ověřeny, když nebyla předložena např. pracovní smlouva, výplatní lístky, nájemní smlouva, SIPO apod. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku j