17 C 365/2023-33 — Okresní soud v Pardubicích

1 Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 5. 9. 2023 domáhala po žalované zaplacení celkové částky 12 300 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) poskytl žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, a to na základě smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 29. 8. 2013. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutí půjčky poplatek v celkové výši 11 100 Kč, který sestával z poplatku za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, úroku ve výši 2 100 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Celková částka 26 100 Kč měla být uhrazena v 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Žalovaná podmínky smlouvy nedodržela, sjednané splátky nesplácela a na dluh uhradila celkem 13 800 Kč. Dlužná částka je pak představována jistinou ve výši 12 300 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost dle zákona o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet půjčku, a to především na základě informací získaných od žalované, které byly podpořeny listinami konstatovanými v kartě zákazníka. Dále bylo nahlíženo do registrů BRKI, NRKI, SOLUS a ISIR, zaměstnání bylo telefonicky ověřeno u zaměstnavatele žalované, zohledněny byly i dostupné pohyby na bankovním účtu žalované v relevantním časovém období. 2 Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 28. 12. 2023, když žalované byla zanechána výzva a zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 18. 12. 2023). 3 Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 9. 2016. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 3. 10. 2016. 4 V návaznosti na skutečnost, že věc byla rozhodnuta poté, co 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, zabýval se soud i tím, jaký hmotněprávní předpis aplikovat. Dle § 3028 odst. 3 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, řídí se právní poměry ze smluv vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. S ohledem na to, že k uzavření smlouvy došlo před nabytím účinnosti zákona číslo 89/2012 Sb., aplikoval soud předpis účinný k tomuto dni. Pokud se v odůvodnění hovoří o občanském zákoníku, míněn je zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 5 Dle § 657 obč. zák., ve znění účinném ke dni vzniku nároku, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 6 Dle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 7 Smlouvou o půjčce [číslo] ze dne 29. 8. 2013 bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] a žalovaná uzavřeli dne 29. 8. 2013 smlouvu o půjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované půjčku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaná čerpala jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaná se zavázala splatit půjčku v 58 pravidelných týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž první splátka byla splatná nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každá další nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období, tedy celkem částku 26 100 Kč, která byla tvořena půjčkou v částce 15 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 11 100 Kč, který sestával z kapitalizovaných úroků ve výši 2 100 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. 8 Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaná byla zaměstnána u společnosti [právnická osoba] – [anonymizována tři slova] s průměrným čistým měsíčním příjmem 12 200 Kč. Jako další příjem do domácnosti bez další specifikace byla uvedena částka 23 000 Kč. Jako výdaje byl uveden nájem 12 500 Kč, inkaso 3 500 Kč, výdaje domácnosti 10 000 Kč, další splátky 1 250 Kč, výdaje na telefon 500 Kč. Příjmy a výdaje měly být ověřeny pracovní smlouvou, výplatními páskami, nájemní smlouvou a SIPO. Ke svým osobním poměrům žalovaná uvedla, že žije v nájmu, pečuje o dvě děti narozené v roce 2007 a v roce 2003. 9 Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované nepředložila žádné důkazy, žádné listiny prokazující, že by provedla ověření příjmů a výdajů žalované. Pouze se omezila na doplnění tvrzení, že její právní předchůdce vyhodnotil aktuální finanční situaci žalované dle údajů uvedených v zákaznické kartě, náhledem do registrů BRKI, NRKI, SOLUS a ISIR, telefonickým ověřením u zaměstnavatele žalované, při zohlednění dostupných pohybů na bankovním účtu žalované v relevantním časovém období. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žádné příjmy ani výdaje žalované nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy o půjčce a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté půjčky. Žalobkyně, resp. právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalované částku 15 000 Kč, žalovaná do současné doby uhradila 13 800 Kč, a proto jí soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 1 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 11. 10. 2014, tj. ode dne následujícího po stanovené poslední splátce půjčky (výrok I). Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II). 10 O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když ve věci převážně úspěšné žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.