7 C 90/2023-95 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se proti žalované domáhal určení, že žalovaná je vlastníkem stavby cyklostezky stojící na ostatních plochách č. parc. , Anonymizováno, o výměře 50 m2 a , Anonymizováno, o výměře 742 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , adresa, pro obec a katastrální území , adresa, . Svůj návrh odůvodnil tím, že , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, - jako podíloví spoluvlastníci pozemků parc. č. , Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. a obci , adresa, – se návrhem doručeným Okresnímu soudu v Pardubicích dne 6. 6. 2017 (ve znění jeho pozdějšího částečného zpětvzetí a změny žaloby) domáhali po žalobci, aby každému z nich zaplatil částku 65 340 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 2. 2017 do zaplacení. Jmenovaní tvrdili, že jsou podílovými spoluvlastníky výše uvedených pozemků (dále jen „pozemky“), tyto jsou zastavěny cyklostezkou ve vlastnictví žalobce. Cyklostezka byla vybudována bez souhlasu vlastníků pozemků i jejich právních předchůdců, vlastníci pozemků opakovaně nabízeli žalobci možnost uzavření nájemní smlouvy, což bylo žalobcem odmítnuto. Ten tak pozemky bez právního důvodu užívá a protiprávní stav ponechává bez řešení. Spoluvlastníci pozemků vyzvali žalobce k řešení tohoto stavu a k zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení dopisem z 31. 1. 2017, následná jednání proběhla bez jakéhokoli výsledku, cyklostezka se na pozemcích nachází i nadále. Spoluvlastníci požadovali vydání bezdůvodného obohacení za období od 7. 6. 2014 do 6. 6. 2017. V jednáních žalobce nikdy nezpochybňoval statut stavby cyklostezky ani její užívání veřejností, když pozemky jsou užívány jako městský park. Podáním doručeným soudu dne 11. 7. 2018 (ve znění jeho upřesnění) se spoluvlastníci pozemků dále domáhali po žalobci bezdůvodného obohacení za užívání pozemků žalobcem - ze stejných důvodů, jak je shora uvedené - a to za období od 7. 6. 2017 do 12. 6. 2018 s příslušenstvím. Původně bylo řízení o pozdějším návrhu vedené okresním soudem pod sp. zn. 115 C 23/2018. Pravomocným usnesením ze dne 12. 10. 2018, č.j. 126 C 22/2017-70, byla tato řízení spojena ke společnému řízení a věc byla dále vedena pod sp. zn. 126 C 22/2017. Okresní soud žalobu vlastníků pozemků na vydání bezdůvodného obohacení zamítl, k odvolání spoluvlastníků pozemků Krajský soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22.2.2022, č.j. 23 Co 198/2020-449, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaný je povinen každému ze žalovaných vydat bezdůvodné obohacení s příslušenstvím. Krajský soud založil rozsudek na tom, že povrch pozemků je stavebně zpracován – nacházejí se na něm dva pásy zpevněné asfaltobetonovým povrchem, což vedlo k závěru, že takto stavebně zpracovaný povrch pozemku je samostatnou stavbou, pozemní komunikace, která se nachází na pozemcích, je komunikací místní. Účel dotčené pozemní komunikace, která je cyklostezkou a stezkou pro pěší a je veřejně přístupná, slouží místní dopravě na území obce a je nepřístupná provozu silničních motorových vozidel, odpovídá tomu, že jde místní komunikaci IV. třídy (srov. § 6 písm. d/ z. č. 13/1997 Sb., § 3 odst. 4 vyhl. č. 104/1997 Sb.). Nejde o účelovou komunikaci, neboť komunikace neslouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Je naplněn i další znak místní komunikace, tj. vlastnické právo žalobce. Své vlastnické právo ke komunikaci však žalobce v tomto řízení zpochybňoval. V odvolacím řízení neobstál závěr okresního soudu o tom, že pokud právní předchůdci vlastníků pozemků neprojevili aktivní výslovný nesouhlas s užíváním pozemků, tak lze dovodit, že konkludentně s užíváním pozemku souhlasili, a to s ohledem na dobu zřízení cyklostezky – místní komunikace a veřejného prostranství. V roce 1973 bylo těžko myslitelné, aby se právní předchůdci vlastníků pozemků aktivně zastavění svého pozemku cyklostezkou a jeho užívání jako veřejného prostranství bránili, neboť tehdejší veřejná moc nerespektovala základní práva a svobody, mezi něž vlastnické právo náleží. Vlastníci pozemků také důvodně poukazovali na to, že jejich rodina byla perzekuována. Tato skutečnost byla soudu známa z úřední činnosti z jiných soudních řízení, v nichž vlastníci pozemků uplatňovali své restituční nároky, a vyplývala také z listin předložených žalobci. Nesouhlas vlastníků pozemků samotných s umístěním cyklostezky byl pak prokázán jejich dlouhodobou vzájemnou korespondencí se žalobcem. Dle žalobce však v řízení sp. zn. 126 C 22/2017 nebyl předložen konkrétní důkaz, na jehož základě se žalobce stal vlastníkem této komunikace, a neexistuje-li žádný nabývací titul, kterým by vlastnické právo k cyklostezce nabyl žalobce, pak žádný soudce nemůže žalobci vlastnické právo „přišít“ na základě jakkoliv volného i naprosto nelogického hodnocení takových důkazů, jako že provedl na cyklostezce nějakou opravu v rámci povinné prevence, zajímal se o koupi pozemku, který je komunikací, za účelem jeho legálního zařazení do sítě místních komunikací či vlastní pozemek sousední, tedy hodnocení dle logické formule „můj dům není můj, ale souseda, protože sousední dům je také souseda“. Žalobce vkládá majetek do evidence svého majetku na základě nabývacího titulu a vyvádí jej z něho na základě pozbývacího titulu. Žalobce jako veřejnoprávní subjekt by před veřejností naprosto neobstál, pokud by tak činil na základě momentálního vnitřního přesvědčení nějakého soudce o tom, zda určitý majetek je státu nebo žalobce. Odpovědnost vůči veřejnosti musí vést žalobce k důraznému odporu proti tomu, aby soudy udržovaly hranici mezi majetkem státu na straně jedné a majetkem žalovaného na straně druhé natolik nezřetelnou, že to umožní lukrativní majetek (např. zemědělská půda, pole a louky), k němuž má žalovaný nabývací titul, prohlásit za nikoliv majetek žalobce a naproti tomu majetek, který přináší pouze starosti a výdaje a k němuž žalobce žádný nabývací titul nemá, prohlásit za majetek žalobce. Žalobce považuje za bezdůvodné platit vlastníkům pozemků za to, že na jejich pozemku má být stavba ve vlastnictví státu, a dobrovolně tak činit nebude. Na základě rozsudku krajského soudu žalobce již vlastníkům pozemků značnou sumu zaplatil, avšak pouze pod hrozbou exekuce, když právní politika žalobce je taková, že exekuci na svůj majetek nepřipouští. Jde však o platbu, která nemůže být právem označena jinak, než jako platba justičně vynucená, neprávem čerpané veřejné prostředky na základě nepravdivých tvrzení. Žalobce je přesvědčen o tom, že má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, protože soudy dosud hodnotily vlastnictví stavby cyklostezky jako otázku předběžnou. Tato otázka může být kdykoliv posouzena jinak. O vlastnickém právu ke stavbě cyklostezky dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Není pravdou, že by všechny soudy jednoznačně konstatovaly, že žalobce je vlastníkem cyklostezky. Nejvyšší soud ČR považoval závěry krajského soudu za výsledek volného hodnocení důkazů, proti němuž není dovolání přípustné. Dovolání bral jako vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým krajský soud prováděl dokazování, přičemž skutková zjištění však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají. Ústavní soud ČR uvedl pouze, že v předmětné právní věci jde o podústavní právo a postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů, jejichž závěry nejsou „hrubě“ nepřiléhavé s tím, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani „hodnotit“ jejich volné hodnocení důkazů. Žalobce čelí dalším žalobám vlastníků pozemků a v řízení o nich dává soud žalobci najevo, že hodlá vycházet z toho, že na předmětných pozemcích se nachází stavba ve vlastnictví žalobce a že požadavek vlastníků pozemků vůči žalobci považuje za důvodný. Žaloba na určení je proto nejefektivnějším a nejvhodnějším prostředkem ochrany právních zájmů žalobce. Předmětnou stezku pro cyklisty a pěší pořídil svojí stavební činností v roce 1973 stát, a tak ji nabyl do svého vlastnictví. Neexistuje žádný nabývací titul, kterým by nějaký subjekt odlišný od státu nabyl vlastnické právo ke stezce pro cyklisty a pěší, resp. jej nabyl žalobce. Nemůže jít ani o místní komunikaci, čemuž brání závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2014, č.j. 9 As 15/2012-27. Dále žalobce doplnil, že není pravdou, že by žalobce vykonával vlastnické právo ke stezce pro cyklisty a pěší. U veřejně přístupných komunikací provádí územní samosprávný celek nebytnou údržbu v rámci prevenční povinnosti (§ 415 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb, § 2900 a násl. občanského zákoníku č. 80/2012 Sb.), což není výkon vlastnického práva. Žalobce až do 1.7.2023 nemohl situaci úspěšně čelit – proti němu byly nepravdivé údaje orgánu státní správy Č