13 C 369/2023-65 — Okresní soud v Prostějově

Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Prostějově dne 28. 3. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 13.938 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný dne , datum, uzavřel s žalobkyní smlouvu nazvanou Smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se smlouvou zavázal tyto peněžní prostředky včetně příslušenství splatit k 30. dni ode dne čerpání úvěru. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas. Žalobkyně jej proto vyzvala k úhradě celé dlužné částky. Žalovaný i přes zaslání předžalobní upomínky ze dne , datum, žalobkyni na dluhu ničeho neuhradil.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný.Ve věci se konalo dne , datum, jednání, ke kterému se žalovaný ani žalobkyně nedostavili. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) jednal v nepřítomnosti účastníků řízení. Následně soud provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin a z tohoto dokazování má soud za zjištěné následující skutečnosti:- Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, sazebníku poplatků, souhlasu se zpracováním osobních údajů a všeobecných obchodních podmínek, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 10.000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, a žalovaný se zavázal uhradit tuto částku společně s příslušenstvím k 30. dni ode dne čerpání úvěru.- Z obecných principů posuzování, výpisu o posouzení úvěruschopnosti, identifikovaných příjmů a fotografie občanského průkazu žalovaného, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě jeho tvrzení o příjmech a výdajích.- Ze zprávy Raiffeisen bank, a.s. a z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, že žalovaný obdržel od žalobkyně dne , datum, částku 10.000 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, , jehož byl jediným majitelem a disponentem.- Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 30. 11. 2022 včetně podacího lístku, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky.Po provedeném dokazování má soud výše uvedenými listinami za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet č. , č. účtu, , jehož je žalovaný majitelem a disponentem. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného pouze na základě žalovaným vyplněných údajů týkajících se jeho příjmů a výdajů. Žalovaný na dluhu ničeho neuhradil.Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná jen částečně. Závazek žalovaného přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku v celkové výši 60.000 Kč. Poté, co soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný jednali o uzavření smlouvy vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitel poskytl žalovanému finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit úvěr. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce splnil tuto svou zákonnou povinnost, nicméně zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr učinit. Žalobkyně totiž v řízení soudu nepředložila žádné důkazy, kterými by řádné ověření úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru prokázala, když předložila pouze výpis o posouzení úvěruschopnosti, ze kterého je zřejmé, že věřitel si vystačil s údaji, které žalovaný o své osobě poskytl, přičemž doklady, kterými lze ověřit tvrzení žalovaného, jako jsou např. výplatní pásky či výpisy z účtu, žalobkyně nedisponovala, a pouhá tvrzení žalovaného nelze považovat za dostatečný doklad svědčící o splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr. Soud byl připraven žalobkyni poučit ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., nicméně ta se na jednání nedostavila a o tuto možnost se připravila. Lze tedy shrnout, že věřitel, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudil zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému peněžité prostředky ve výši 10.000 Kč bez předchozího splnění své zákonné povinnosti, dospěl soud k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).S ohledem na skutečnost, že žalovanému byly poskytnuty prostředky ve výši 10.000 Kč, bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovaného nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. Soud tak na podkladě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) zavázal žalovaného k zaplacení částky 10.000 Kč coby plnění, které žalovaný od žalobkyně převzal, ale dosud neposkytl zpět. Jelikož žalovaný prodlévá se splněním peněžitého dluhu, vznikla mu povinnost zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši ode dne prodlení, kterým je (s ohledem na skutečnost, že věc byla soudem posouzena jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení) den 30. 1. 2024, tedy den následující po doručení žaloby žalovanému (§§ 1968, 1970 o. z., ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb.). (výrok I.)S ohledem na argumentaci výše soud ve zbytku žalobkyní požadovaného předmětu řízení a příslušenství žalobu jako