7 C 64/2022-53 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobce se žalobou podanou soudu dne 14. 2. 2022 domáhal určení, že žalobce a jeho bratr [celé jméno žalovaného] (žalovaný ad 2) jsou dědici k příslušnému podílu na nemovitostech st. [parcelní číslo], druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, a parcelní [číslo] druh pozemku zahrada, vše [katastrální uzemí], [územní celek], zapsané na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce]. Žalobce uvedl, že jeho otec [jméno] [celé jméno žalobce], který zemřel dne 19.4.2021 (dále jen„ zůstavitel“) sepsal před svou smrtí dne 23.10.2013 závěť. Tuto závěť žalobce zpochybňuje. V závěti zůstavitel určil svou závětní dědičkou svou vnučku, [anonymizováno] [celé jméno žalované], roz. [příjmení] (dále také i jako„ vnučka“ nebo„ závětní dědička“), kterou ustanovil dědičkou chaty č. e. [anonymizováno] (rod. rekr.) postavené na stavebním pozemku [číslo] st. po. [číslo] parcelní [číslo] vše v [katastrální uzemí], [územní celek]. Žalobce v žalobě uvedl, že uznává nárok první žalované, závětní dědičky [celé jméno žalované] pouze k chatě, tedy ke stavbě [část obce], č. e. [anonymizována dvě slova], stojící na pozemku st. p. [číslo] v k.ú. [část obce], [územní celek], zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce]. Co však žalobce sporuje je nárok žalované k pozemkům par. č. st. [anonymizováno] a [číslo] na [list vlastnictví], k.ú. [část obce], [územní celek]. Tento nárok žalované žalobce neuznává. Žalobce tvrdil, že vůlí zůstavitele bylo odkázat žalované stavebnicovou chatu, kterou si měla rozebrat a přestěhovat na jen pár desítek metrů vzdálené pozemky, které vlastní její rodina. Dle žalobce se však závětní dědička na základě této závěti domáhá kromě montované chaty i pozemků č [anonymizováno] a [číslo], na kterých chata stojí. Dále žalobce uvedl, že závěť byla sepsána dne 23. 10. 2013, tedy ještě v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Dle ustanovení § 37 citovaného občanského zákoníku„ Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.“ Podle právního názoru žalobce je však formulace použita v závěti neurčitá, neboť připouští několikerý výklad, je vnitřně rozporná a nesrozumitelná. V závěti podle právního názoru žalobce je však uvedeno jednoznačně jen to, že zůstavitel první žalované odkazuje pouze chatu na těchto pozemcích postavenou, nikoliv pozemky samotné. O pozemcích se v závěti píše jen v tom smyslu, že chata je na nich postavena. Pokud je ale tato část závěti nejednoznačná a tedy neurčitá, a lze ji vykládat různě, pak je závěť absolutně neplatná. Z tohoto důvodu, nemohou být uváděné pozemky součástí dědictví, plynoucí z této závěti a závětní dědička dědí pouze samotnou chatu, určenou k demontáži a přestěhování. Žalobce dále uvedl, že závěť, stejně jako každý jiný právní úkon musí být učiněn mimo jiné svobodně, určitě a srozumitelně, tedy mimo jiné tak, aby nebylo možné ji vykládat různými způsoby. Navíc žalobce je přesvědčen, že zůstavitel vyhotovil závěť pod nátlakem a nikoli tedy svobodně. Žalobce uvedl, že je přesvědčen o tom, že zůstavitel závětí mínil, aby závětní dědičce připadla pouze a výlučně chata a poukázal na skutečnost, že v době sepsání závěti byl účinný, jak již shora uvedeno občanský zákoník č. 40/1964 Sb., kde se neuplatňovala superficiální zásada, tedy bylo možné, a běžně se tak dělo, že předmětem právního úkonu byla jen samotná stavba bez pozemku, na němž byla postavena. V tomto smyslu je třeba posuzovat a vykládat předmětnou závěť. Žalobce závěrem uzavřel, že s ohledem na vše uvedené je zřejmé, že první žalovaná je závětní dědičkou pouze ke shora specifikované stavbě (chatě) č.e. [anonymizováno], nikoli však závětní dědičkou shora specifikovaných pozemků st. [parcelní číslo] a p. [číslo] na kterých se stavba nachází. 2. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 12. 2021, č. j. [číslo jednací], vydaném v dědickém řízení notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jako pověřenou soudní komisařkou, bylo uloženo žalobci a žalovanému ad 2) jako dědicům [příjmení] zákonné třídy, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podali žalobu na určení, že jsou dědici k příslušnému podílu na nemovitostech st. [anonymizováno], druh pozemku zast. plocha a nádvoří, součástí je stavba: [část obce], č. e. [číslo], [anonymizováno], stavba stojí na pozemku p.č. st. [anonymizováno] a parc. [číslo] druh pozemku zahrada, vše v k.ú. [část obce], [územní celek] ([list vlastnictví]), které jsou v SJM [anonymizováno], a to proti závětní dědičce [celé jméno žalované]. Což žalobce podanou žalobou ve stanovené lhůtě učinil. 3. První žalovaná a závětní dědička svým podáním doručeným soudu dne 24. 3. 2022 se k výzvě soudu vyjádřila tak, že žalobu v celém rozsahu neuznává. Uvedla, že její děda (zůstavitel) již samotným textem závěti postavil najisto, že v závěti se pojednává jak o chatě č.e. [anonymizováno], stojící na stavební parcele [číslo] tak i o stavební parcele [číslo] (stavební parcela je uvedena dvakrát, tedy i jako pozemek, na němž stojí chata i jako samostatný pozemek), tak i o parcele [číslo] vše v k.ú. [část obce], obci [obec]. Nerozumí tomu, co žalobce zpochybňuje. Dále se vyjádřila k rodinným poměrům, když uvedla, že od jejích 2 let byl její otec (druhý žalovaný) v emigraci a babička s dědou (zůstavitel) jí nahrazovali jeho nepřítomnost, jak nejvíce mohli, přičemž prarodiče její matce s ní (tj. s první žalovanou) pomáhali téměř denně a žalovaná s prarodiči strávila krásné dětství a dospívání na zmiňované chatě. Byli pro ni v podstatě druhými rodiči, a to až do jejich smrti. Dále uvedla, že mezi nimi existovalo silné pouto, které může doložit fotografiemi, videi i svědectvími dalších osob. Žalovaná také sdělila, že se, na rozdíl od jejich synů, starala o prarodiče až do úplného konce. Žalobce se od rodiny distancoval někdy v roce 2012 a 2013 a odstěhoval se do Lužických hor. Se zůstavitelem nevycházel žalobce v podstatě nikdy dobře, neměli se příliš rádu a vedli dlouhodobé spory. Dá se říci, že za své dítě považovali prarodiče žalovanou. Babička umírala rok doma, starali se o ni první žalovaná, druhý žalovaný a děda (zůstavitel), po smrti babičky v říjnu 2018 se o zůstavitele starala žalovaná sama až do jeho smrti, přičemž s jeho péčí jí nepomohl ani jeden z jeho synů (žalobce a druhý žalovaný). Závěrem uvedla, že ji prarodiče vždy ujišťovali, že chata bude jednou její, a s ní samozřejmě i související zahrada, neboť věděli, že je zde žalovaná ráda, a tak si to přáli. Toto zmiňovali i před jejím tátou a strýcem (žalobce a druhý žalovaný), kteří to tedy věděli. Dále uvedla, že může doložit i výhrůžný dopis žalobce adresovaný prarodičům, v případě, že chatu darují právě žalované. Dle sdělení žalované toto bylo poté, co se babička svěřila s úmyslem darovat první žalované chatu svému synovi, tedy žalobci. Závěrem navrhla žalobu zamítnout jako nedůvodnou. 4. Druhý žalovaný se svým podáním ze dne 28. 3. 2022 vyjádřil tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává, a to ani zčásti. Uvedl, že žalobce v žalobě fakticky uznává, že zůstavitel sepsal předmětnou závěť ze dne 23. 10. 2013 vlastní rukou a rovněž ji vlastnoručně podepsal. Zároveň ovšem žalobce zcela neurčitým způsobem uvádí, že ji zpochybňuje. Druhý žalovaný k tomu uvádí, že tvrzení žalobce jsou zcela účelová, tendenční a především nepodložená. Podle něj žalobce nadto žádným způsobem nesporuje skutečnost, že by zůstavitel jakýmkoliv způsobem pozbyl způsobilost k právním úkonům. Dle názoru druhého žalovaného tak rovněž žalobce žádným způsobem nezpochybňuje, že v závěti ze dne 23. října 2013 je zachycena poslední vůle zůstavitele. Dle druhého žalovaného žalobce zejména spekuluje ohledně údajných úmyslů zůstavitele, když tvrdí, že záměrem zůstavitele bylo to, aby si první žalovaná chatu rozebrala a přestěhovala ji na vzdálené pozemky, které vlastní její rodina. Dle druhého žalovaného žalobce uvádí, že je závěť vnitřně rozporná a nesrozumitelná a činí nepodložené závěry o absolutní neplatnosti závěti a v neposlední řadě žalobce uvádí, že závěť musí být učiněna mimo jiné svobodně, určitě a srozumitelně, nadto je přesvědčen, že zůstavitel vyhotovil závěť pod nátlakem a nikoliv svobodně. Druhý žalovaný uvedl, že nejen že jsou tvrzení žalobce zcela absurdní, ale zejména nejsou tyto absurdní spekulace žalobce žádným způsobem podložené. K tvrzení o vyhotovení závěti pod nátlakem poukázal na skutečnost, že časový rozdíl mezi sepsáním závěti a úmrtím zůstavitele je téměř osm let. Ačkoliv by měl zůstavitel téměř 8 let na odvolání závěti, po celou tuto dobu byl ve svém záměru zcela konzistentní a k jejímu odvolání nikdy nedošlo. Z předložené závěti zůstavitele ze dne 23. října 2013 je zřejmé pouze to, že si zůstavitel přeje, aby předmětná chata připadla jeho vnučce – [celé jméno žalované], a to k obvyklému účelu. Obvyklým účelem je pouze kontinuální užívání předmětné chaty včetně pozemků vnučkou zůstavitele. Pokud žalobce tvrdí, že záměrem zůstavitele bylo, aby jeho vnučka chatu s číslem evidenčním [anonymiz