35 C 370/2022-39 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobce se domáhal předmětné částky s tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřela s žalovaným dne 6. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které mu poskytla částku 70 000 Kč, kterou se zavázal uhradit spolu s úrokem 29 % ročně v částce 23 071 Kč, poplatkem za administrativní činnost a flexibilní splácení 25 441 Kč a poplatkem za komfortní splácení 18 473 Kč ve 24 splátkách po 5 708 Kč Poslední splátka měla být uhrazena dne 12. 12. 2019. Žalovaný celkově uhradil částku 17 130 Kč. Žalobce nabyl předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022. Proto se domáhal uhrazení dlužné jistiny 63 260,60 Kč, nezaplaceného úroku a poplatků do splatnosti 51 792,40 Kč, úroku 29 % ročně ode dne následujícího po splatnosti dluhu a zákonného úroku z prodlení od 12. 1. 2020, kdy došlo k prodlení s první splátkou. Žalobce toto příslušenství částečně kapitalizoval ke dni 28. 1. 2022. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Svou mezinárodní příslušnost stanovil soud dle čl. 4 nařízení Brusel I bis. 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že věřitel a žalovaný dne 6. 9. 2019 uzavřeli smlouvu o smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které věřitel předal žalovanému v hotovosti částku 70 000 Kč, kterou se zavázal věřiteli vrátit spolu s úrokem v pevné částce 23 071 Kč, poplatkem za administrativní činnost a flexibilní splácení 25 441 Kč a poplatkem za komfortní splácení 18 473 Kč ve 24 splátkách po 5 708 Kč Poslední splátka měla být uhrazena dne 12. 12. 2019 (prokázáno citovanou smlouvou). Z předmětné smlouvy není možné jednoznačně dovodit, že by si strany ujednaly úročení po sjednaném termínu splatnosti. 5. Žalovaný celkově uhradil částku 17 130 Kč (prokázáno přehledem plateb), přičemž žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by uhradil částku vyšší. Žalobce nabyl pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2022 (prokázáno touto smlouvou včetně oznámení o postoupení pohledávky). Žalovaný tak přes výzvu (prokázáno předžalobní výzvou) nic dalšího neuhradil. 6. Soud s ohledem na čl. 3 nařízení Řím I věc posoudil dle práva České republiky. 7. Po právní stránce soud uzavřel, že strany uzavřely smlouvu o zápůjčce dle § 2390 a násl. o. z. v limitech daných zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon“). Soud se ve smyslu § 84 - 89 zákona zabýval tím, zda věřitel zkoumal schopnost žalovaného dluh splnit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost takové smlouvy, a to neplatnost absolutní, když takovýto postup věřitele je v rozporu se zákonem a zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dle § 588 o. z. (vizte rozsudek ESD ve věci C -679/18 v řízení OPR- Finance s.r.o. proti GK, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 201/2018). 8. Žalobce dle svého tvrzení zkoumal schopnost žalovaného dluh splnit na základě údajů žalovaným sdělených, které zaznamenal do zákaznické karty. Tam též zaznamenal dokumenty, na základě kterých tyto skutečnosti ověřoval (typicky jde o pracovní smlouvu, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející poskytnutí zápůjčky, nájemní/podnájemní smlouvu). Vzhledem k tomu, že žalobce tvrdil, jak byla zkoumána schopnost žalovaného dluh uhradit, nebyl důvod žalobce dále poučovat dle § 118a o. s. ř. 9. Žalobce tak vyšel z údajů, že žalovaný bydlí s manželkou a 3 vyživovanými osobami v nájemním bydlení, pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná (jiný příjem nemá), a to jako řidič taxislužby s příjmem 46 474 Kč měsíčně. K tomu žalovaný předložil věřiteli daňové přiznání. Jeho celkové výdaje činily 12 000 Kč na splátky předchozích úvěrů a 28 000 Kč na ostatní potřeby, celkově tedy 40 000 Kč (prokázáno zákaznickou kartou). Z daňového přiznání žalovaného za rok 2018, které bylo předloženo věřiteli, bylo prokázáno, že žalovaný měl hrubý měsíční příjem z podnikání 384 063 Kč (tedy asi 31 922 Kč měsíčně), a to před započtením nákladů, a dále měl v roce 2018 příjem ze zaměstnání 374 980 Kč hrubého (asi 31 248 Kč měsíčně). 10. Soud konstatuje, že tento způsob ověření byl zcela zjevně nedostatečný. Žalovaný v září 2019 uvedl jako jediný příjem jeho podnikatelkou činnost, kterou doložil daňovým přiznáním za období roku 2018. Z tohoto přiznání mohl věřitel ověřit, že jeho příjem z podnikání nedosahuje ani výše výdajů, které žalovaný věřiteli sdělil, že má. Věřitel při tom nežádal doložení jiných dokladů, ze kterých by mohl zjistit, že příjmy z podnikání jsou vyšší, než byly v roce 2018, když žalovaný již další příjmy v září 2019 neuváděl (případné další příjmy v roce 2018 by byly v září 2019 irelevantní, protože nebyly zaznamenány v zákaznické kartě, tedy nebyly uváděny). Z doložených tvrzených příjmů tak žalovaný nebyl schopen uhradit ani svoje běžné potřeby, natož poskytnutou zápůjčku. Věřitel tak nedostál povinnostem daným § 84 – 89 zákona, čímž způsobil neplatnost smlouvy. 11. Soud následně žalobci jako právnímu nástupci věřitele přiznal část žalovaných prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z., tedy částku odpovídající poskytnuté jistině ponížené o již zaplacených 17 130 Kč (když tato částka nemohla být placena na neplatně sjednané úroky a poplatky, ale toliko na jistinu). Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v prodlení se zaplacením takto vzniklého zbytku jistiny, přiznal z ní soud žalobci též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 12. Lhůtu k plnění stanovil soud dle § 160 o. s. ř. 13. Následně soud zamítl již uhrazenou jistinu včetně požadovaného úroku z prodlení a dále neplatně sjednané úroky a poplatky. 14. O nákladech řízení soud rozhodl podle úspěšnosti účastníků v řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly