9 C 37/2021 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobou podanou u nadepsaného soudu dne 3.3.2021 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zaplatit jí částku 101 000 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně. Tvrdila, že žalovaný 1) vykonával v letech 2010 až 2019 u žalobkyně funkci generálního ředitele, žalovaný 2) byl v letech 2017 až 2018 ředitel útvaru technickosprávního ředitele žalobkyně. Při výkonu těchto funkcí byli oba žalovaní při nakládání s majetkem státu vázáni povinnostmi dle § 14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého je nutné využívat majetek státu účelně a k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností, počínat si tak, aby nebyl majetek poškozován či neodůvodněně snižován jeho rozsah, obsah anebo výnos z něj; dále v souladu s ustanovením § 47 odst. 1 zákona o majetku byli oba žalovaní z titulu svých funkcí povinni provádět tuto činnost s odbornou péčí a postupovat podle předmětného zákona, jímž se hospodaření a nakládání s majetkem řídí. Žalobkyně je státní příspěvkovou organizací, zřízenou dne 1.3.1995 na základě rozhodnutí ministra zahraničních věcí [číslo] ze dne 5.2.1995. Žalobkyně tedy má postavení veřejného zadavatele dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, a tudíž v případě, že žalobkyně uzavírá úplatné smlouvy na poskytnutí dodávek, služby anebo stavebních prací, je vázána právě pravidly dle citovaného zákona o zadávání veřejných zakázek, který je lex specialis ve vztahu k zákonu o majetku státu. V první polovině roku 2020 byl u žalobkyně proveden forenzní audit (společností [právnická osoba], [IČO]), který zahrnoval období od 1.1.2010 do 31.12.2019; dále byl Ministerstvem zahraničních věcí ČR, [anonymizováno] inspekcí a interním auditem proveden mimořádný audit [číslo] [rok]„ Systémový a procesní audit organizace – [název původní účastnice] – příspěvková [anonymizována dvě slova]“ za auditované období od 1.1.2019 do současnosti. Na základě výstupů z obou auditů bylo prokázáno, že žalovaní po dobu výkonu svých funkcí realizovali zadávací řízení k veřejné zakázce s názvem„ Zajištění úklidových prací v areálu [název původní účastnice]“; při zadání této veřejné zakázky byla porušena pravidla stanovená zákonem o zadávání veřejných zakázek, a naplněna skutková podstata přestupku dle § 268 odst. 1 písm. a) citovaného zákona o zadávání veřejných zakázek. V důsledku toho byla rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 3.4.2020 č.j. ÚOHS [číslo] [rok] [číslo] žalobkyni uložena pokuta ve výši 100 000 Kč a dále úhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Celková výše škody, kterou žalovaní způsobili žalobkyni, tak činí 101 000 Kč, přičemž odpovědnost za ni nesou společně a nerozdílně. Výše škody byla určena ministrem zahraničních věcí ČR na základě nálezů z obou auditů; povinnost projednat škodu s žalovanými byla žalobkyni uložena sdělením Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 19.8.2020. Žalobkyně žalované písemně vyzvala (dne 14.9.2020) k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě 7mi dnů od doručení výzvy; žalovaní se ve svém vyjádření ze dne 23.9.2020 k uplatněnému nároku vyjádřili nejednoznačně. Žalobkyně následně přistoupila k projednání nároku k náhradě škody s odborovou organizací působící u žalobkyně, kdy žádost zaslala příslušné odborové organizaci ([anonymizováno] odborová organizace OS státních orgánů a organizací při organizaci [název původní účastnice]) dne 20.11.2021; odborová organizace reagovala přípisem ze dne 2.12.2020, avšak nevyjádřila se k samotné otázce náhrady škody. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalované k plnění dne 18.12.2020, avšak žalovaní přes doručení výzvy dlužnou částku neuhradili. 2. V průběhu řízení žalobkyně doplnila tvrzení, že při zadání předmětné veřejné zakázky ze dne 6.11.2017 byl v zadání žalovaný 1) uveden jako osoba oprávněná jednat za zadavatele, žalovaný 2) pak byl označen jako kontaktní osoba; žalovaný 1) podepsal výzvu k podání nabídek. Z toho je tedy zřejmé, že oba žalovaní odpovídali za vyhotovení a správnost zadávací dokumentace k této veřejné zakázce i následnou realizaci zadávacího řízení. Tato jejich odpovědnost vyplývá též ze Zásad zadávání veřejných zakázek malého rozsahu ze dne 15.1.2015 ve znění Dodatku ze dne 15.9.2016 (účinných v době realizace předmětné veřejné zakázky) a dále též z Organizačního řádu žalobkyně ze dne 1.10.2015 ve znění změny ze dne 27.7.2017. Jak potvrzuje Rozhodnutí o jmenování hodnotící komise ze dne 15.2.2018, žalovaný 2) byl z rozhodnutí žalovaného 1) jmenován členem hodnotící komise pro otevírání obálek s nabídkami, posouzení prokázání splnění kvalifikace a hodnocení nabídek. Žalovaný 2) pak jako člen hodnotící komise doporučil žalovanému 1), aby byla uzavřena smlouva na plnění předmětu veřejné zakázky s dodavatelem [právnická osoba] Žalovaný 1) s doporučením hodnotící komise vyslovil souhlas a smlouva s tímto vybraným dodavatelem byla uzavřena dne 28.2.2018. Žalovaní tak odpovídají za vzniklou škodu, neboť se oba podíleli na zpracování zadávací dokumentace k veřejné zakázce, při které byl nesprávně nastaven jeden ze základních parametrů, a to výše předpokládané hodnoty veřejné zakázky, v důsledku čehož zvolili nesprávný zadávací režim, a čímž naplnili skutkovou podstatu přestupku dle § 268 odst. 1 písm. a) zákona o zadání veřejných zakázek. Žalovaní se dále podíleli na výběru a uzavření smlouvy s dodavatelem. Žalovaní byli v souladu s § 47 zákona o majetku ČR povinni provádět svou činnost s odbornou péčí, přičemž oba odpovídají za škodu, která vznikla na majetku, s nímž je žalobkyně příslušná hospodařit, a to v rozsahu mimo jiné občanskoprávních předpisů. Z odpovědnosti žalovaných dle § 47 odst. 2 zákona o majetku ČR a z porušení § 3 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek, pak vyplývá i naplnění odpovědnosti žalovaných jako zaměstnanců za škodu způsobenou zaměstnavateli dle § 250 zákoníku práce, neboť právní úprava povinností náležejících žalovaným i povaha odpovědnosti upravená v zákoně o majetku a zákoně o zadávání veřejných zakázek je lex specialis ve vztahu k obecné úpravě uvedené v zákoníku práce. Dle § 250 zákoníku práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, tj. porušením povinností dle § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (dodržovat povinnosti, které zaměstnanci vyplývají z pracovního poměru) a § 301 zákoníku práce (povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele), popřípadě porušením povinností dle § 14 odst. 1, § 47 odst. 1 zákona o majetku a povinností dle zákona o zadávání veřejných zakázek. Tyto podmínky byly naplněny, když žalovaní shora popsaným způsobem porušili svoje povinnosti vyplývající jim z citovaných zákonů, jakož i vnitřních předpisů žalobkyně, v důsledku tohoto jednání žalovaných vznikla škoda představující povinnost uhradit uloženou pokutu a náklady řízení, které žalobkyně uhradila dne 18.6.2020, přičemž žalovaní jednali úmyslně, přinejmenším v úmyslu nepřímém, neboť věděli, že mohou svým jednáním příslušná zákonná ustanovení, jakož i vnitřní předpisy zaměstnavatele porušit; pokud by nebyl prokázán úmysl, je žalobkyně přesvědčena, že s ohledem na to, po jakou dobu oba žalovaní své funkce vykonávali, měli a mohli vědět, že svým postupem se porušení příslušných předpisů dopouštějí. Žalobkyně dále tvrdila, že pro posouzení předmětné věci nelze postupovat dle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.4.2017 sp.zn. 31 Cdo 2764/2016, neboť závěry v něm uvedené se týkají organizačních složek státu, zatímco žalobkyně je příspěvkovou organizací, která má samostatnou právní subjektivitu. Narozdíl od organizační složky státu žalobkyně hospodaří jak s finančními prostředky získanými hlavní činností (příspěvek ze státního rozpočtu na hlavní činnost) a s peněžními prostředky přijatými ze státního rozpočtu pouze v rámci finančních vztahů stanovených zřizovatelem, ale též s prostředky svých fondů, s prostředky získanými jinou činností, s peněžními dary od fyzických a právnických osob a s peněžními prostředky poskytnutými ze zahraničí. Stát neručí za závazky žalobkyně s výjimkou závazků vzniklých v souvislosti s provozováním hlavní činnosti, jak je vymezena ve zřizovací listině, což ji také odlišuje od právního postavení organizační složky státu. Uhrazením pokuty uložené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže se zmenšil majetek žalobkyně, a tudíž je žalobkyně oprávněna, respektive v souladu s § 14 odst. 4 zákona o majetku státu povinna majetkovou újmu po odpovědné osobě vymáhat. Navíc předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vycházelo z právní úpravy § 47 odst. 2 zákona o majetku státu před jeho novelizací účinné od 1.3.2016, když tato novela zavedla odpovědnost osob uvedených v § 47 odst. 1 zákona o majetku státu za por