21 C 405/2025-89 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 27. 8. 2025 domáhala zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Tvrdí, že dne 30. 12. 2024 byla uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem na straně jedné a žalovaným jako dlužníkem na straně druhé smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 160349, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30.000 Kč. Úroky úvěru měly být žalovaným hrazeny v měsíčních splátkách 6.000 Kč vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaný však nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 3. 2025. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalovanému několik upomínek, kterými vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky, žalovaný však neuhradil ničeho. Dne 28. 7. 2025 proto přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě zbývající jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku vypočteného ode dne prodlení s danou splátkou do dne zaslání zesplatnění, nákladů na upomínkování a nákladů právního zastoupení. Žalovaná částka představuje zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru ve výši 30.000 Kč a 1.000 Kč jako náklady na upomínkování za upomínku č. 1 a upomínku č. 2. Žalobkyně odeslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky dne 28. 7. 2025. Před uzavřením smlouvy o úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní. Podáním ze dne 16. 12. 2025 doplnila žalobkyně k výzvě soudu svá tvrzení tak, že splátky ve výši 2x 6.000 Kč ze dne 6. 2. 2025 započetla na úroky.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z účasti na jednání nařízeném na den 30. 12. 2025 se žalobkyně omluvila podáním ze dne 16. 12. 2025, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno. Soud tedy projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 30. 12. 2024 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 160349, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč na dobu 12 měsíců se zápůjční úrokovou sazbou 20 % měsíčně, přičemž po dobu trvání smlouvy měl být úrok z poskytnuté jistiny v celkové výši 72.000 Kč hrazen formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 6.000 Kč, splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce (počínaje 15. 1. 2025), a to bez umoření jistiny, jejíž splatnost byla sjednána současně s poslední splátkou úroku, celková částka spotřebitelského úvěru včetně úroků, tj. částka v celkové výši 102.000 Kč, tak měla být splatná ke dni 15. 12. 2025 (viz smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 160349 a předsmluvní informace). Jistina úvěru ve výši 30.000 Kč byla žalovanému poukázána bankovním převodem dne 30. 12. 2024 (viz detail pohybu – bezhotovostní platba). Jelikož žalovaný neuhradil splátku úvěru ve výši 6.000 Kč splatnou ke dni 15. 3. 2025, zaslala mu žalobkyně dne 20. 3. 2025 první upomínku a dne 5. 4. 2025 druhou upomínku, v nichž zároveň požadovala úhradu částky 500 Kč za každou z těchto upomínek (viz upomínku č. 1 ze dne 20. 3. 2025 a upomínku č. 2 ze dne 5. 4. 2025). Dne 28. 7. 2025 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky v celkové výši 63.096,13 Kč (viz předžalobní výzvu, zesplatnění úvěru, oznámení o převzetí právního zastoupení ze dne 28. 7. 2025 včetně podacího lístku). Pro účely ověření úvěruschopnosti žalovaného vycházela žalobkyně z příjmu žalovaného nalezeného na bankovním účtu ve výši 45.000 Kč měsíčně, z nákladů na bydlení 6.000 Kč, z nákladů domácnosti 3.000 Kč, přestože žalovaný deklaroval náklady domácnosti 6.000 Kč, z finančních závazků ve výši 14.129 Kč a z nákladů na sázení a hazardní hry ve výši 755 Kč, což žalobkyně vyhodnotila tak, že žalovaný je schopen splácet nové závazky částkou 20.616 Kč měsíčně, aniž by tím byla dotčena jeho životní úroveň (viz přílohu č. 1 smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 160349).6. Žalobkyně uvedla, že žalovaný jí uhradil dvě splátky ve výši 6.000 Kč, avšak zaplacení dalších splátek ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.7. Soud věc právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále s ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti soudu předně zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoli pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou jako takovou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů