10 C 260/2025-18 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne , datum, domáhala na žalovaném zaplacení částky 42 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 8 430 Kč z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 42 000 Kč, a to převodem z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně z poskytnuté jistiny v minimálních měsíčních splátkách (nejméně ve výši úroku z dlužné jistiny přirostlého za posledních 30 dní) s tím, že jistinu lze splatit kdykoliv. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byl žalobkyní opakovaně upomínán, do dnešního dne ničeho neuhradil, žalobkyně pro porušení jeho povinností úvěr k datu 29. 10. 2024 zesplatnila. Žalobkyně tak požaduje úhradu jistiny ve výši 30 000 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru za první měsíc jeho poskytnutí ve výši 12 000 Kč, smluvní pokuty ve vyčíslené výši 8 430 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 42 000 Kč od 30. 10. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o.s.ř.“) k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně dala souhlas přímo v podaném návrhu, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tedy dle § 115a a § 101 odst. 4 o.s.ř., věc projednal na základě účastníky předložených listinných důkazů.4. Pakliže soud nárok uplatnění žalobou částečně zamítl, odkazuje k tomuto soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1695/2005, v němž bylo uzavřeno, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o. s. ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze postavit najisto. Z listin žalobkyní předložených soud učinil závěr o skutkovém ději, a pokud byl žalobní návrh v části zamítnut, tak pouze proto, že z listin žalobkyní předložených nelze z hlediska právního hodnocení učinit jiný závěr, než ten, že žalobní nárok není částečně důvodným. Soud k tomu pro úplnost uvádí, že ačkoliv je nutno věc posoudit jinak než dle účastníkova právního názoru, případné poučení dle citovaného zákonného rozhodnutí by zde nemohlo vést k jinému rozhodnutí soudu.5. Na základě listinných důkazů vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci: žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostřednictvím prostředků elektronické komunikace dne , datum, úvěrovou smlouvu o poskytnutí tzv. revolvingového úvěru, na základě, které měla být poskytnuta žalovanému částka až do výše sjednaného limitu 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutý úvěr splácet ve smlouvou stanovených minimálních splátkách (nejméně ve výši úroku přirostlého za předchozích 30 dnů) s tím, že jistinu je povinen uhradit nejpozději ke dni ukončení smlouvy, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Smluvní úrok byl dle smlouvy sjednán v zápůjční úrokové sazbě 40 % měsíčně, RPSN 5529,84 %). (důkaz: smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , výpis z běžného účtu). Žalobkyně zaslala na účet žalovaného dne , datum, částku ve výši 7 000 Kč, dne , datum, částku ve výši 10 000 Kč, dne , datum, částku ve výši 10 000 Kč a dne , datum, částku ve výši 3 000 Kč (důkaz: potvrzení o provedené platbě). Žalovaný k žádosti o úvěr zaslal žalobkyni kopii občanského průkazu, kopii průkazu zdravotního pojištění a výpis z účtu za období od , datum, do , datum, (důkaz: kopie OP, kopie průkazky OZP, výpis z účtu). S ohledem na opakované porušování smluvních podmínek byl úvěr ze strany žalobkyně zesplatněn ke dni 26. 10. 2024 a žalovaný byl vyzván, aby celkovou částku ve výši 84 595 do tří dnů od obdržení oznámení uhradil (důkaz: zesplatnění spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ).6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány, Anonymizováno7. Po právní stránce soud věc posuzoval podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto nařízením je s ohledem na dobu, kdy se dostal žalovaný do prodlení s úhradou dlužné částky, nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 platí, že výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užití cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.11. V daném případě je třeba uzavřenou smlouvu posoudit nejen podle shora citovaného ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od , datum, , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Ohledně povinnosti posouzení úvěruschopnosti se podává např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který lze dle názoru soudu použít i při výkladu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně