21 C 14/2026-125 — Okresní soud Praha-východ

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 4. 11. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení 178.977,08 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že je na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 5. 12. 2024 právní nástupkyní společnosti , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , sídlem , adresa, . Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 31. 1. 2022 smlouvu k službě , Anonymizováno, , čímž byl žalovanému zřízen platební účet (, Anonymizováno, ), prostřednictvím kterého byl žalovaný oprávněn realizovat platby za zboží a služby. Pro případ prodlení se splácením byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaný sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Před uzavřením smlouvy žalovaný vyplnil registrační formulář s uvedením svých osobních údajů. Žalovaný v období od 1. 4. 2023 do 31. 3. 2024 provedl celkem 21 plateb za zboží a služby. Na neuhrazených platbách za zboží a služby bylo žalovanému vyúčtována částka 129.653,40 Kč, na poplatku za službu zůstal dlužen 2.586,79 Kč a na poplatku z prodlení 22.555,93 Kč, celkem je tedy žalovaný dlužen částku 154.796,12 Kč. Celková výše nároků žalobkyně byla vypočtena s přihlédnutím k dílčím platbám učiněným žalovaným. S ohledem na prodlení žalovaného se zaplacením dlužných částek vznikla žalovanému dále povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 24.180,96 Kč. Předmětem žalované částky je též příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 154,796,12 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil.3. Vzhledem k tomu, že z účasti na jednání nařízeném na 3. 3. 2026, se omluvil právní zástupce žalobkyně a jeho prostřednictvím i žalobkyně, a žalovaný se, ač byl řádně předvolán, k jednání soudu bez omluvy nedostavil, soud projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).4. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.5. Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, .) se zavázala žalovanému zřídit službu , Anonymizováno, a zpřístupnit mu úvěrový rámec, z kterého měl být žalovaný oprávněn realizovat platby za zboží a služby, oproti závazku žalovaného hradit řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů provedených prostřednictvím služby, tedy poskytnuté peněžní prostředky vrátit v souladu se smlouvou a všeobecnými obchodními podmínkami. V době uzavírání smlouvy měla právní předchůdkyně žalobkyně o žalovaném informace o jeho bydlišti, telefonním čísle a emailové adrese (viz smlouva k službě Twisto účet včetně všeobecných obchodních podmínek k , Anonymizováno, ). Právní předchůdkyně žalobkyně realizovala za žalovaného platby za zboží a služby (viz měsíčních vyúčtování za období od května 2023 do května 2024). Dne 16. 5. 2025 odeslala právní předchůdkyně žalovanému oznámení o postoupení své pohledávky na žalobkyni (viz oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 5. 2025 včetně podacího lístku). Stejného dne byla žalovanému zaslána výzva k úhradě před podáním žaloby ohledně částky 187.422,08 Kč a nákladů právního zastoupení 32.379 Kč (viz výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 5. 2025 včetně podacího lístku).6. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.).7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 31. 10. 2022.13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s právní předchůdkyní žalobkyně uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda