Okresní soud Praha-východ 21 C 60/2026-71 – Náklady řízení

Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 17. 4. 2026 domáhala zaplacení částky 37.125,48 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s Původním věřitelem, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , dne 4. 7. 2022 Smlouvu o úvěru č. , hodnota, platnou a účinnou ve znění Smlouvy ze dne 7.12.2022, kterou byla prodloužena celková splatnost závazku, respektive splatnost poslední splátky. Nedílnou součástí Smlouvy byly i Obchodní podmínky. Původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 40.000 Kč. Jistina úvěru byla vyplacena na bankovní účet, který žalovaný uvedl ve Smlouvě jako způsob poskytnutí úvěru. Žalovaný se zavázal jistinu splatit spolu se sjednaným příslušenstvím ve formě smluveného úroku ve výši 59,21 % ročně. Úvěr měl být žalovaným splácen v pravidelných měsíčních splátkách, a to v počtu 36 splátek ve výši 2 396,97 Kč. Původní datum splatnosti poslední splátky bylo 4. 7. 2025. Smlouvou uzavřenou dne 7. 12. 2022, která představuje dodatek ke smlouvě původní, bylo datum splatnosti poslední splátky určeno na 4. 8. 2025. Smlouva byla se žalovaným Původním věřitelem uzavřena elektronicky online. Podmínkami čerpání úvěru byla identifikace žalovaného, která proběhla v podobě zaslání kopie občanského průkazu a zasláním identifikační platby k ověření majitele bankovního účtu. Identifikační platba byla žalovaným zaslána na účet Původního věřitele z totožného bankovního účtu, který žalovaný uvedl ve Smlouvě. Žalovaný v rámci odstavce Smlouvy upravujícího souhlas se zpracováním osobních údajů podepsal, že souhlasí s tím, že třetí osoba sdružení , právnická osoba, . za účelem získání informací o bonitě klienta, jeho platební morálce a důvěryhodnosti ověří uvedené údaje. Původní věřitel byl v roce uzavření členem tohoto sdružení a bylo ověřeno, že prošel negativní databází sdružení. Žalovaný výslovně udělil souhlas k tomu, aby Věřitel uskutečnil dotazy na úvěrové registry, nebankovní registr klientských informací a bankovní registr klientských informaci pro zhodnocení bonity, důvěryhodnosti a platební morálky a popřípadě ověřil správnost poskytnutých údajů žalovaným. Okamžikem uzavření Smlouvy dle Obchodních podmínek Původního věřitele bylo splnění poslední z následujícího výčtu podmínek – generování Smlouvy Původním věřitelem, přijetí návrhu Smlouvy žalovaným a provedení Verifikační (identifikační) platby. Pokud žalovaný již někdy v minulosti uzavřel s Původním věřitelem Smlouvu a byl tak již registrován a závazek ze smlouvy byl zcela uhrazen, nebo pokud žalovaný uzavíral dodatek k aktuální Smlouvě, okamžikem uzavření bylo splnění poslední z následujícího výčtu podmínek – generování Smlouvy Původním věřitelem, přijetí návrhu Smlouvy žalovaným. Žalovaný však jistinu se sjednaným příslušenstvím řádně a včas nesplatil. Žalovaný se tak ocitl v prodlení s úhradou závazku nejpozději ode dne následujícího po datu splatnosti poslední splátky, tedy od 5. 8. 2025. Tímto vznikla žalovanému povinnost spolu s jistinou a příslušenství ve formě smluveného úroku uhradit za každý den prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a také paušální náklady spojené s vymáháním pohledávky. Dne 8. 12. 2022 byla mezi Původním věřitelem a společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, uzavřena Rámcová smlouva o postoupení pohledávek. Na základě této smlouvy poté došlo k uzavírání jednotlivých dílčích smluv o postupování pohledávek. Celková hodnota postoupené pohledávky činila 45.796,96 Kč. Dne 27. 5. 2025 byla mezi Přechodným věřitelem a žalobcem uzavřena Smlouva o postoupení pohledávek. Smlouva o postoupení pohledávek nabyla platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu, viz čl. 8. odst. 8.1 Smlouvy o postoupení pohledávek. Oznámení o postoupení pohledávky bylo datováno ke dni 20. 3. 2026 a následně odesláno.2. V podání z 26. 6. 2026 žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že původní věřitel , právnická osoba, byl v roce uzavření Smlouvy se žalovaným členem sdružení a bylo ověřeno, že prošel negativní databází sdružení. Žalovaný výslovně udělil souhlas k tomu, aby Věřitel uskutečnil dotazy na úvěrové registry, nebankovní registr klientských informací a bankovní registr klientských informaci pro zhodnocení bonity, důvěryhodnosti a platební morálky a popřípadě ověřil správnost poskytnutých údajů žalovaným. Původní věřitel dle vlastního sdělení uvedl, že úvěruschopnost klientů ověřuje taktéž na základě svých interních kontrol a nastavených pravidel, které mimo jiné zahrnují i skutečnost, že pokud klient u Původního věřitele měl již dříve uzavřenou Smlouvu o úvěru a dostal se do prodlení se splácením úvěru, Původní věřitel tomuto klientovi další úvěr neposkytl. Žalobkyně však dokumenty k ověření úvěruschopnosti nedisponuje. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem částku ve výši 14.400 Kč. Částka ve výši 2.874,52 Kč byla alokována na jistinu a částka ve výši 11.525,48 Kč byla alokována na smluvní úrok.3. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 6. 2026, č. j. , spisová značka, , bylo řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala kapitalizovaného úroku ve výši 7.151.42 Kč, zastaveno.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil., právnická osoba, nařízenému jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno a žalobkyně a její zástupce se z tohoto jednání omluvili. Soud tedy projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).6. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.7. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně byla zjištěna její právní subjektivita.8. Ze smlouvy o úvěru z 4. 7. 2022 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi , právnická osoba, a žalovaným. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40.000 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 59,21 % do 36 měsíců. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky.9. Z výpisů z účtu bylo zjištěno, že dne 4. 7. 2022 došlo k zaslání identifikační platby 1 Kč a téhož dne byla na účet žalovaného poukázána částka ve výši 40.000 Kč.10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, vč. příloh, ze dne 27. 11. 2022 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi , právnická osoba, a společností , Anonymizováno, a jejím předmětem byla mimo jiné pohledávka za žalovaným.11. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 7. 2023, vč. dokladu o odeslání, bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, oznámila žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky na , Anonymizováno12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, vč. příloh, ze dne 22. 5. 2025 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi , Anonymizováno, a žalobkyní a jejím předmětem byla mimo jiné pohledávka za žalovaným.13. Z předžalobní výzva a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 3. 2026, vč. dokladu o odeslání, bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky a vyzvala jej k její úhradě do 30. 3. 2026.14. Soud věc právně posoudil podle zákona č.89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále s ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.18. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.20. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti soudu předně zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoli pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou jako takovou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Srov. i rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, , Anonymizováno, . Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury) a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).21. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře při vyplňování žádosti o úvěr nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů zejména k výdajům domácnosti žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného nesplnila.22. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi namísto obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je pak odvozena od § 1879 a násl. o. z.23. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši 40.000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně pak uhradil celkem 14.400 Kč. Soud tak žalobě vyhověl co do čerpané jistiny po odečtení uhrazených splátek, tj. co do částky 25.600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 25.600 Kč od 5. 8. 2025 do zaplacení, který žalobkyni náleží podle § 1968 a 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 11.525,48 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 11.525,48 Kč od 5. 8. 2025 do zaplacení, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).24. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch ze 68,96 %, žalovaný co do 31,04 %, a proto soud rozhodl tak, že žalobkyně má nárok na náhradu 37,92 % (68,96 % minus 31,04 %) svých účelně vynaložených nákladů, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.486 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2.400 Kč ve výši 504 Kč. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu soud přistoupil, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , spisová značka, ) a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50.000 Kč. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu za písemné podání ze dne 26. 6. 2026, neboť žalobkyně mohla a měla veškeré rozhodné skutečnosti uvést již v žalobě, a nejedná se tak o účelně vynaložený náklad. (výrok III.).25. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).