16 C 199/2020-68 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se žalobou u zdejšího soudu domáhala zřízení věcného břemene, resp. služebnosti užívacího práva ve svůj prospěch, tedy obce Tursko, jakožto oprávněného z věcného břemene, resp. služebnosti užívacího práva, a to k pozemku [parcelní číslo] a pozemku p. č. st. 49 v katastrálním území Tursko, jehož vlastníkem je žalovaná. Žalobkyně dále uvedla, že na uvedených pozemcích ve vlastnictví žalované se nachází stavba čističky odpadních vod, která je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně uvedla, že své nemovitosti, které se nacházejí na nemovitostech žalované, potřebuje řádně užívat k uspokojování veřejných potřeb, které zajišťuje občanům obce Tursko. V tomto případě pak konkrétně pro provozování čističky odpadních vod. Žalobkyně uvedla, že s ohledem na skutečnost, že je z právního hlediska možné, že žalobkyně v současné době nemá ve vztahu k nemovitostem žalované žádný titul, který by ji opravňoval k užívání nemovitosti žalované, je pak možné, že žalobkyně užívá tyto nemovitosti bez právního důvodu. Vzhledem k takovéto situaci byla žalobkyně v minulosti povinna vydat žalované bezdůvodné obohacení odpovídající nájemnému za užívání nemovitosti ve vlastnictví žalované. Právní vztahy, vyplývající z užívání nemovitosti ve vlastnictví žalované žalobkyní, jsou nevyjasněny a pro žalobkyni je situace ekonomicky neudržitelná. Z tohoto důvodu pak žalobkyni nezbylo nic jiného, než přistoupit k podání této žaloby a domáhat se služebnosti užívacího práva ve prospěch žalobkyně ve vztahu ke shora uvedeným nemovitostem. 2. Žalovaná ve věci uvedla, že uvedený nárok žalobkyně neuznává v celém rozsahu, žalobu považuje za nedůvodnou, zmatečnou a jednání žalobkyně za rozporné jak s platnou a účinnou právní úpravou, tak s dobrými mravy. Žalobkyně neuvádí žádný z případů stanovených zákonem, kdy lze služebnost nebýt rozhodnutím orgánu veřejné moci, tedy i soudu. Ve své žalobě odkazuje tolika na § 1 257 odst. 1 o.z. a na § 1283 odst. 2 o.z., tedy na ustanovení, tedy ustanovení, která sice skutečně existují, nicméně možnost nabýt služebnost rozhodnutím soudu vůbec nestanoví. Tedy zřídit služebnost soudním rozhodnutím na jejich základě je vyloučeno. Na žádná jiná ustanovení zákona žalobkyně ve své žalobě ani neodkazuje a žalovaná tak pouze dodává, že ani žádná jiná ustanovení zákona (ať již o.z. nebo jiného zákona), která by v souladu s § 1260 o.z. umožnila žalobkyni nabýt požadované služebnosti k pozemkům žalované, neexistují. Již z tohoto důvodu je zřejmé, že žalobu je zcela na místě zamítnout. 3. V průběhu řízení žalobkyně navrhla změnu žaloby, kterou však soud nepřipustil. Důvody tohoto rozhodnutí uvedl v samostatném usnesení, na které plně odkazuje. 4. Z provedeného dokazování soud zjistil tyto skutečnosti: Žalovaná je výlučným vlastníkem nemovitostí – pozemku [parcelní číslo] a pozemku p. č. st. 49, oba v obci a k.ú. [obec] (důkaz: výpis z katastru nemovitostí předmětných pozemků). Na předmětných pozemcích uvedených shora se nacházejí jakési stavby strany žalující (důkaz: nesporná tvrzení účastníků). 5. Ze shora provedeného dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový děj: Žalovaná je výlučným vlastníkem nemovitostí – pozemku [parcelní číslo] a pozemku p. č. st. 49, oba v obci a k.ú. [obec]. Na předmětných pozemcích uvedených shora se nacházejí jakési stavby strany žalující. 6. Soud nepřipustil žalobkyní navržený důkaz místním šetřením na místě samém a geometrickým plánem pro nadbytečnost, když k rozhodnutí ve věci samé stačilo právní posouzení nároku žalobkyně a dalších důkazů již tedy nebylo třeba. 7. Soud hodnotil důkazy podle své úvahy a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). 8. Za klíčové v celé věci pak bylo právní posouzení, zdali vůbec je možné požadovat zřízení takovéto služebnosti podle zákona. Soud stejně tak jako strana žalovaná se domnívá, že nikoliv. Zde soud může odkázat jednak na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 36 C 158/2020, který řešil zcela totožnou věc se stejnou žalobkyní, se stejnými tvrzeními, se stejným nárokem. Lišili se pouze žalovaní a jednotlivé pozemky. Soud zde odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, který ve svém rozsudku ze dne 17.3.2021 sp. zn. 26 Co 27/2021 – 72 uvedl:„ Rozhodnutím soudu lze služebnost nabýt tak, že soud může zřídit právo nezbytné cesty jako služebnost svého druhu podle § [číslo] odst. 2, popř. může zřídit služebnost při rozdělení společné věci podle § 1145 o. z. O takový případ se v posuzované věci nejedná. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když žalobu zamítl.“ 9. Podle § 1260 odst. 1 o.z. služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona, nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci, se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem. 10. Jak již soud uvedl shora v citovaném rozhodnutí Krajského soudu [obec], rozhodnutím soudu lze nabýt služebnost pouze ve dvou taxativně uvedených případech. Jiná možnost zde nepřipadá v úvahu. Soud může odkázat i na rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka], který uvedl:„ Soud nemůže svým rozhodnutím zřídit věcné břemeno na základě analogické aplikace zákona.“ Nejvyšší soud dále své rozhodnutí rozvedl a uvedl:„ Rozhodnutí o zřízení věcného břemene je rozhodnutím konstitutivním, neboť se jím zřizuje hmotněprávní vztah, který tu doposud nebyl. Konstitutivní soudní rozhodnutí však nelze vydávat na základě analogické aplikace ustanovení občanského zákoníku.“ [anonymizováno] Nejvyšší soud uvádí:„ Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je třeba výslovného ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností. Takto ovšem nelze zasahovat do práv účastníků podle přiměřeného použití zákona; v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu i s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.“ 11. Jak tedy vyplývá ze shora uvedených skutečností, nárok žalobkyně odporoval platné a účinné právní úpravě. Soud nemohl postupovat ani na základě analogické aplikace a z toho důvodu žalobu v plném rozsahu zamítl. 12. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že ve věci zcela úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka]. Soud při stanovení odměny advokáta postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., když vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena nálezem Ústavního soudu České republiky. Základem pro výpočet mimosmluvní odměny (§ 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) je částka [částka] (dle § 7 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb.), mimosmluvní odměna za jeden úkon je pak [částka] Náklady se sestávají z těchto položek – odměna za zastoupení advokátem ve výši [částka] za 1 úkon právní služby, celkem 4 úkony (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum], vyjádření ke změně návrhu ze dne [datum], účast u jednání dne [datum]) a 4 x náhrada hotových výdajů po [částka] (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), daně z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem tedy [částka]. Lhůta k plnění byla podle § 160 odst. 1 určena třídenní s povinností plnit k rukám advokáta dle § 149 odst. 1 o.s.ř. 13. Na závěr soud k uvedené žalobě uvádí, že soud upozornil hned na počátku ústního jednání na svůj právní názor. Upozornil na skutečnost, že zcela totožná skutkově a právně věc byla vedena u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Toto řízení bylo pravomocně skončeno, potvrzeno soudem odvolacím a i v tomto případě byla žaloba zamítnuta. Soud seznámil před zahájením jednání s platnou judikaturou, upozornil na svůj právní názor ohledně připuštění, resp. nepřipuštění změny žaloby a upozornil na možnost zpětvzetí žaloby a tím pádem i podstatné snížení nákladů řízení spočívající jak v odměně zástupce žalované, tak ve vrácení části soudního poplatku. Soud upozorňuje na skutečnost, že žalobkyně je osobou veřejného práva, která má povinnost hospodařit s veřejnými prostředky jako řádný hospodář. Soudu je však známo, že žalobkyně a žalovaná vedou u zdejšího soudu velké množství sporů ohledně bezdůvodného obohacení (jak o nich žalobkyně uvedla ve své žalobě – viz bod 1. tohoto rozhodnutí), kdy však žalobkyně (v těchto sporech jako žalovaná) žádný z nároků žalované neuznala, třebaže tato byla vždy v těchto řízeních úspěšná a vymohla bezdůvodné obohacení. Je zcela jasné, že pokud je věc skutkově i právně naprosto totožná, když věc se týká bezdůvodného obohacení za další období, pak soudy budou rozhodovat ve věci stejně, jak jim to ostatně ukládá i zákon. (Celkem se jedná 7 sporů mezi žalobkyní a žalovanou u zdejšího soudu z titulu bezdůvodného obohacení sp. zn. [spisová znač