36 C 262/2025-86 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 20 000 Kč se shora uvedeným příslušenstvím, a z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 32 000 Kč, který žalovanému na základě smlouvy ze dne 2. 8. 2022 poskytla společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , jakožto právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný dosud uhradil jen 12 000 Kč, přičemž pokud by soud nárok žalobkyně neměl za prokázaný z titulu smlouvy o úvěru, nechť je posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítl, že sice došlo k uzavření uvedené smlouvy o úvěru, na základě které mu byla poskytnuta částka 32 000 Kč, ale právní předchůdkyně předtím nedostatečně posoudila jeho platební schopnost a daná smlouva je proto podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neplatná. Další důvod její neplatnosti spatřoval v nemravně vysokém úroku a způsobu splácení. Vzhledem k tomu, že dosud uhradil 45 550 Kč, má naopak vůči žalobkyni přeplatek.3. Ve věci bylo podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jednáno bez přítomnosti žalobkyně a její zástupkyně, která se z jednání omluvila a ani nežádala o odročení. V podání ze dne 17. 2. 2026 sice uvedla, že pokud by žalobě nemohlo být v plném rozsahu vyhověno, protože by žalovaný například tvrdil a prokázal zcela nové tvrzení, které dosud nebylo součástí jeho vyjádření, má soud žalobkyni vyzvat k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, avšak žalovaný prostřednictvím své zástupkyně u jednání dne 24. 2. 2026 pouze zopakoval tvrzení, které již byly uvedeny shora. Soud pro posouzení věci provedl následující dokazování.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 2. 8. 2022 a z potvrzení o provedených platbách měl soud za prokázáno, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně, tehdy s firmou , právnická osoba, ., získal finanční prostředky ve výši celkem 32 000 Kč, přičemž danou smlouvou byl mezi stranami sjednán úrok ve výši 457,5 % ročně. Žalovaný přitom prohlásil, že je ženatý, jeho čistý měsíční příjem činí 152 200 Kč, měsíční výdaje na domácnost činí 4 000 Kč a splátky jiných úvěrů činí 1 500 Kč měsíčně.5. Z detailu insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , spisová značka, vyplynulo, že dané insolvenční řízení vůči žalovanému bylo skončeno dne 6. 9. 2019, kdy bylo rozhodnutím insolvenčního soudu vzato na vědomí splnění oddlužení žalovaného, jenž byl současně osvobozen od dosud neuspokojených pohledávek.6. Z přehledu plateb a detailu pohybu karetní transakce měl soud za prokázáno, že žalovaný na předmětné pohledávce uhradil ve dnech 4. 10. 2022, 1. 11. 2022, 14. 12. 2022, 31. 12. 2022 a 15. 2. 2023 celkem 44 550 Kč.7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2024 a z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze stejného dne včetně podacího lístku bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na společnost , právnická osoba, ., a ta poté na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován, a že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také ve smyslu § 3016 o. z. podle zákona spotřebitelském úvěru.9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením takové smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).18. Soudu je znám i závěr,