36 C 51/2024-25 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 25 620 Kč se shora uvedeným příslušenstvím, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 20 000 Kč, který žalované na základě smlouvy ze dne 4. 12. 2023 poskytla společnost , právnická osoba, ., právní předchůdkyně žalobkyně. Na výzvu soudu, zda její právní předchůdkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně sice nijak nereagovala, ale již v žalobě uvedla, že pokud by soud žalovanou částku nepřiznal z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, žádá přiznání této částky z titulu bezdůvodného obohacení. Soud tedy vyšel z toho, že právní předchůdkyně úvěruschopnost žalované řádně nezkoumala a žalobkyně proto sama pokládá zmíněnou smlouvu ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru za neplatnou.2. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto souhlasila a žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 4. 12. 2023 a výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 1. 12. 2025 soud zjistil, že žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně získala finanční prostředky ve výši 20 000 Kč.4. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 12. 2025 a z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze stejného dne bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována, a že žalobkyně vyzvala žalovanou ještě před podáním žaloby k úhradě dlužné částky.5. Z žádosti o spotřebitelský úvěr vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době prohlásila, že je svobodná, žije v nájmu, je zaměstnána u společnosti , právnická osoba, , její měsíční příjem činí 35 903 Kč a výdaje činí 20 000 Kč měsíčně. Soud si tedy tímto způsobem ověřil, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované před sjednáním předmětné smlouvy skutečně nijak nezkoumala, jestliže vyšla pouze z tvrzení žadatelky o úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).6. Po právní stránce proto soud nárok posoudil podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že pokud právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost uvedené smlouvy poskytla žalované částku 20 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaná doposud ničeho neuhradila, a to nejen právní předchůdkyni žalobkyně, ale ani žalobkyni. Na ni byla pohledávka za žalovanou postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (déle jen „o. z.“), o čemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou řádně vyrozuměla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4148/2014). Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).7. Soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky 20 000 Kč, o kterou se žalovaná bezdůvodně obohatila a doposud ji žalobkyni nezaplatila. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo jednoznačně judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení, příp. rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Co 38/2024).8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že ve věci zčásti úspěšné žalobkyni náleží jen poměrná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 025 Kč a z nákladů za zastoupení advokátkou. Té podle § 14b odst. 1 bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 400 Kč, jelikož předmět řízení nepřevyšuje 50 000 Kč a řízení samo bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, a podle § 14b odst. 6 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý ze tří úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, žaloba). To vše činí dohromady částku 3 575 Kč, protože však žalobkyně byla úspěšná jen v rozsahu 60 % a žalovaná tedy v rozsahu 40 %, činí celková úspěšnost pouze 20 % a přiznána byla proto částka 715 Kč.