4 C 182/2021-35 — Okresní soud v Rakovníku

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o.s.ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Podle žalobkyně vznikl tento nárok z titulu neuhrazeného televizního poplatku, který byl žalovaný z pozice držitele televizního přijímače žalobkyni povinen platit podle zvláštního zákona za období leden – červenec 2021. Žalovaný se dle žalobkyně přihlásil jako poplatník televizního poplatku dne [datum] a přes výzvu poplatek za uvedené období neuhradil. 3. Žalovaný nárok neuznal, uvedl, že od roku 2009 není poplatníkem televizního poplatku z důvodu jeho odhlášení, nikdy poté se již nepřihlásil. Na základě komunikace s žalobkyní zjistil, že dle žalobkyně měl být v době od roku 2009 do roku 2020 zproštěn povinnosti hradit poplatek ze sociálních důvodů. Žalovaný je však od roku 2015 v invalidním důchodu, výše invalidního důchodu je vyšší než dvojnásobek životního minima, jak ukládá zákon pro zproštění povinnosti hradit poplatek, nemohl být tedy zproštěn povinnosti ze sociálních důvodů. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 5. Žalovaný byl výzvou ze dne [datum] vyzván žalobkyní k úhradě částky [částka] z titulu neuhrazeného televizního poplatku. Z přehledu předpisů a plateb a potvrzení o přihlášení poplatníka soud zjistil, že potvrzení o přihlášení obsahuje údaj, že se žalovaný přihlásil jako poplatník v květnu 2009, odhlásil se v červenci 2021. Dle přehledu plateb byl poplatek hrazen v roce 2009, poté nebyl předepsán do roku 2020. Z potvrzení o platbě invalidního důchodu bylo zjištěno, že příjem žalovaného v roce 2015 byl [částka], v roce 2021 [částka]. 6. Po právní stránce posoudil soud danou věc takto: 7. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění (dále jen„ zákon“), televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů (dále jen„ televizní přijímač“). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. 8. Podle § 3 odst. 2 zákona je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba․ 9. Podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona od rozhlasového a televizního poplatku je dále osvobozena fyzická osoba, jde-li o jednotlivce, jehož čistý příjem za uplynulé kalendářní čtvrtletí je nižší než 2,15násobek životního minima. 10. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní, že byl žalovaný z pozice držitele televizního přijímače žalobkyni povinen platit podle zvláštního zákona za období leden – červenec 2021 televizní poplatek. Žalovaný uvedl, že se odhlásil již v roce 2009 a nikdy poté se nepřihlásil, k tomu doložil, že žalobkyně za období od roku 2009 do konce roku 2020 placení televizního poplatku skutečně nepožadovala i přesto, že jeho příjem byl vyšší, než 2,15násobek životního minima. Žalobkyně na obranu žalovaného nereagovala, nesrovnalosti v odhlášení žalovaného nevysvětlila a k jednání se nedostavila. [jméno] se tak vzdala možnosti být v tomto směru poučena při jednání podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní břemeno k prokázání rozhodných skutečností, s nimiž by bylo možné spojovat závěr o povinnosti žalovaného platit televizní poplatek za vymezení období, soud žalobu zamítl. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] Přiznána tak byla paušální náhrada nákladů ve výši [částka] za každý ze tří úkonů (písemné podání ve věci samé ze dne [datum], příprava účasti na jednání a účast na jednání před soudem dne [datum]) podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalovaný sám své náklady vyčíslil na částku [částka], soudu doplnil číslo účtu [bankovní účet]. Písemné podání dne [datum] bylo doplněním původního podání a písemné podání po nahlédnutí do spisu mohl žalovaný učinit ústně při jednání, soud tak žalovanému přiznal paušální náhradu nákladů za jedno písemné vyjádření, kdy ani žalovaný nepožadoval přiznat paušální náhradu nákladů za vícero vyjádření. 12. Soud naproti tomu žalovanému nepřiznal požadované cestovné ve výši [částka], neboť tento nárok lze nezastoupenému účastníkovi přiznat jen tehdy, nejen pokud jeho výši doloží, ale pokud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nepostupuje podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Zákon totiž ponechává na nezastoupeném účastníkovi, zda jako náhradu nákladů řízení bude uplatňovat hotové výdaje, jež mu skutečně vznikly a které také doložil, nebo zda bude uplatňovat náhradu hotových výdajů v paušální výši, aniž by musel dokládat jejich skutečnou výši (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sen. zn. 104 VSPH 641/2018). Jinými slovy, u náhrady nákladů řízení nezastoupeného účastníka nelze tyto možnosti kombinovat a je na účastníkovi, aby si vybral, zda bude požadovat paušální náhradu těchto nákladů, nebo náhradu ve skutečné výši, kterou ovšem musí v uplatněném rozsahu doložit. V tomto případě žalovaný uplatnil paušální náhradu nákladů řízení podle citované vyhlášky, která je ostatně vyšší, než požadované hotové výdaje pouze v podobě cestovného. Soud proto postupoval podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak shora uvedeno. 13. Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.).