6 C 113/2021-65 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 10. 2021 se žalobce po obou žalovaných společně a nerozdílně domáhal zaplacení 28.602,76 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 235,95 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 278 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 28.602,76 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 8,9 % ročně jdoucího z částky 28.602,76 Kč od 2. 7. 2020 do zaplacení. V žalobě tvrdil, že se jedná o nesplacenou část úvěru poskytnutého na základě smlouvy uzavřené dne 22. 3. 2019 mezi žalovanými jako dlužníky a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] Předchůdce žalobce poskytl žalovaným na základě této smlouvy peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč a žalované se zavázaly vrátit kromě jistiny také úrok ve výši 8,9 % ročně a zaplatit poplatky podle ceníku. 2. Žalovaná 1) se k věci nevyjádřila a soudního jednání se – ač řádně obeslána – nezúčastnila. Žalovaná 2) při soudním jednání uvedla, že žalovaná 1) je její dcera, která ukončila předčasně studium a poté si chtěla vzít půjčku, kterou měla slíbenu u [právnická osoba] Žalovaná 2) se půjčce bránila, neboť její dcera měla jen malý příjem, a při jednání v bance upozorňovala na to, že půjčku nebude chtít, ale ani moci, splácet, protože jejím jediným příjmem byl invalidní důchod. Přesto banka (předchůdce žalobce) úvěr první žalované (na její účet) poskytla; žalovaná 2) žádné prostředky z úvěru neobdržela. Tyto skutečnosti žalovaná 2) potvrdila při svém výslechu a soud je bere za svá skutková zjištění. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 3. 2019 (založené na č. l. 35-38 soudního spisu) soud zjistil, že předchůdce žalobce, [právnická osoba], poskytl žalované spotřebitelský úvěr ve výši 30.000 Kč za 8,9% úrok a poplatky podle ceníku. Z výpisu z úvěrového účtu (č. l. 41-43) soud zjistil, že žalovaná 1) čerpala úvěr dne 22. 3. 2019 a zaplatila na něj formou splátek celkem 9.743,81 Kč. 4. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, předložil žalobce toliko tři výplatní pásky za měsíce prosinec 2018 až únor 2019. Z nich je patrné, že (zřejmě) žalovaná 1) si v uvedených měsících vydělala 9.990 Kč, 4.590 Kč a 3.420 Kč čistého. Již z pohledu běžné životní zkušenosti je zřejmé, že jde o výdělek, který nestačí k pokrytí ani esenciálních výdajů na živobytí, natož na splácení úvěru. 5. Soud žalobou uplatněný nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném ve věci jiného spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 10. Z výše uvedených skutkových zjištění je patrné, že předchůdce žalobce zcela nedostatečně zjišťoval úvěruschopnost žalovaných; jedna z nich měla zanedbatelný příjem, druhá pobírala invalidní důchod. 11. Proto nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy potřebnou a zákonem předvídanou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovanou je tak absolutně neplatná. 12. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalované 1) peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo ke dni poskytnutí hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve výši 30.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaná obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu). Z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaná 1) uhradila na dluh celkem 9.743,81 Kč. Žalobce, jemuž byly pohledávky postoupeny, má tak nárok na vrácení rozdílu mezi částkou, kterou vyplatil žalované jeho právní předchůdce, a částkou odpovídající součtu částečných úhrad, což činí 20.256,19 Kč. 13. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prvním okamžikem, kdy se žalovaná mohla prokazatelně seznámit s existencí dluhu vůči žalobci, je pak den, kdy jí byla (náhradním způsobem) doručena žaloba, tj. 22. 11. 2021 (viz obálku na č. l. 60 soudního spisu). Nejpozději další den mohla žalovaná na dluh plnit, a protože tak neučinila, dostala se od 23. 11. 2021 s plněním dluhu do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok běžící ode dne prodlení do zaplacení. 14. Vůči žalované 2), která žádné prostředky neobdržela a tedy se nijak neobohatila, bylo nutné žalobu zamítnout. Také ve zbytku žalobou uplatněného nároku vůči žalované 1), tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, soud žalobu zamítl. 15. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. 16. Žalovaná 2) se žalobě ubránila, avšak žádnou náhradu nákladů řízení nepožadovala; soud proto o náhradě mezi ní a žalobcem rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku. 17. Pokud jde o náklady řízení, jež soud uložil zaplatit žalované 1), musel soud při posu